PARAGUAY
20. 1. - 31. 1. 2018

Putování po Brazílii zakončujeme nejlépe, jak to jen jde. U vodopádů Iguaçu. Druhý den přecházíme, doslovně, do Paraguaye.

PONTE DA AMIZADE (Most přátelství) je pěší hranicí mezi Brazílii a Paraguayí. Vede přes řeku Paraná. Je asi půl kilometru dlouhý, na brazilské straně má město Foz do Iguaçu, na paraguayské Cuidad del Este. No, a právě sem směřovaly naše kroky.

Na obou stranách dostáváme razítka do pasů, naprosto bez problémů, a vstupujeme do dalšího státu na naší cestě po jižní polokouli – do PARAGUAYE.

PARAGUAY je vnitrozemský stát, zhruba pětkrát větší než Česká republika, má 6,5 milionu obyvatel, hlavní město Asunción. Název státu pochází z jazyka Guaraní a jeden z výkladů je „voda, která jde až k oceánu“. Tento jazyk je vedle španělštiny druhým úředním v Paraguay. Učí se i ve škole. Hospodářsky je Paraguay řazena na druhý (po Surinamu) nejchudší stát Jižní Ameriky.

CIUDAD DEL ESTE (Město východu). Druhé největší město Paraguaye (cca 320 000 obyvatel). Leží hned za hraničním mostem. Přejdete ho a jste v naprosto šíleném světě. Hluk, křik, troubení, vřískavá hudba. Obrovské tržnice se zbožím všech kvalit. Brazilci sem chodí nakupovat. Nižší clo, čili levnější zboží. My nic nenakupovali, naopak zdrhali odtud pryč.

První starost je získat Guaraní (PYG), což jsou paraguayské peníze. Kurz je za 1€/6620PYG. Dostáváme “balík“ (asi jeden milion) peněz, bereme taxi (tomu platíme zbylými brazilskými reály) a jedeme vyřídit lístky na autobus do ENCARCIONU. Platíme za oba 120 000PYG. Odjíždíme za 20 minut.

Autobus už má nejlepší roky za sebou. Vypadá to, že je „vyjetý“ z Brazílie. Ale je to jenom šest hodin, takže nic neřešíme a jedeme. Tradičně je klimatizace na hranici omrzlin, tak jsme zabalení do všeho, co máme po ruce. Zastavujeme každému, kdo si mávne, kdekoliv a kdykoliv. To nás nevyvádí z klidu. Známe z Indie.

Paraguayská krajina je kupodivu docela podobná naší. Samozřejmě ne v zimě. Lesy, louky, sem tam krávy a koně, občas kopec. Jasně, že chybí jihočeské vesnice. Tady jsou to osamocené domečky, dost skromně vypadající. Půda je červená, asi obsahuje hodně železa.

ENCARNACION „La Perla del Sur“ (Perla jihu). Do tohoto, údajně nejkrásnějšího města Paraguaye, přijíždíme po šesti hodinách ze Ciudad del Este. Je pozdní odpoledne, prší, prší, občas leje, bouřka a my nemáme zamluvený hotel. Hledáme v okolí autobusového terminálu. Nacházíme, ale děs běs. Hrozně leje, tak vzdáváme další hledání a bereme tenhle.

Chceme se někde najíst, ale nikde nic otevřeno. Tak si kupujeme čínské polévky v kelímku, „doma“ uvaříme vodu, zalijeme a mňam mňam. Ráno bývá moudřejší večera. Třeba bude slunce. Nebylo. Stále prší, prší, stále leje, leje. Obracíme se na druhý bok a spíme dál. Po druhém vstávání už jenom prší a neleje. Bereme, už osvědčené, pláštěnky a vyrážíme do „nejkrásnějšího města“ Paraguaye.

Potulujeme se naprosto vylidněným městem. V Lonely Planet si hledáme místa, která „musíte určitě navštívit“. Navštěvujeme je. Jsou mokrá, jsou zplihlá, jsou smutná.

Park v japonském stylu, který nechala vybudovat značná japonská komunita. Zahrnuje v sobě všechny prvky, které správný japonský park musí obsahovat. Costanera (promenáda kolem řeky) s říční pláží, kterou někteří obyvatelé nadneseně nazývají „nové Rio de Janeiro“. Teda na Copacabanu fakt nemá. Bohužel už neprší, ale leje jako z konve, tak se tady zrovna moc lidí nekoupe. Ale je fakt, že při slunečném počasí to může být pěkné místo.

Déšť se trochu zmírnil, tak statečně pochodujeme dál. Dáváme si kávičku a řekneme si, že večeři o něco později. A to se ukazuje býti zásadní chyba. Ovšem to zjišťujeme až s křížkem po funuse. Paraguay je totiž stát, kde se dá dobře najíst jenom tak do 16 hodin. Potom už pouze empanadas, tapas či jiné rychlotaštičky. Jsou sice dobré, ale nelze je jíst každý den.

Doprohlédneme si několik parků, kostelů, projdeme další ulice a rozhodneme se, že další den odjedeme do Asunciónu. Stále prší, prší, jen se leje.

Kupujeme lístky na autobus, doufáme, že luxusní a odcházíme „domů“. Opět vaříme čaj a kávu, sušenky a jdeme spát. V noci silná bouřka, liják, takže ráno je voda až v chodbě před pokojem. Naštěstí jenom před. Balíme, vše je vlhké a podivně „voní“. Chceme pryč. Přichází, asi, majitelka, a dává nám najevo, že buď další peníze, nebo ať už zmizíme. Tak mizíme. A rádi.

Sedíme v průvanu, na tvrdých lavicích, na autobusovém nádraží v nejkrásnějším městě Paraguaye a jsme šťastní, že máme lístky a za pár hodin odjíždíme. A pořád prší, prší, jen se leje.

ASUNCIÓN. Hlavní město státu, cca 2,5 milionu obyvatel. V jazyce guaraní Paraguaý. Založeno v roce 1537. Patří mezi nejstarší města v Jižní Americe. Bylo mu přezdíváno „Matka měst“. V češtině název znamená „Nanebevzetí“.

Protéká jím řeka Paraguay, na které je přístav. Je sídlem vlády, prezidenta, centrem průmyslu a kultury. Novodobé dějiny města jsou spjaty se jménem rodiny López. Nejprve otec, Carlos António López, který se v letech 1844 - 1862 stal prezidentem, poté syn Francisko Solano López, také prezident do roku 1870, kdy padl v boji v Paraguayské válce, kterou rozpoutal.

Cesta do Asunciónu byla v pohodě. Opět super luxus autobus. Dokonce pouze tři sedačky v řadě. Jedeme vyšší rychlostí než v Brazílii. Tady na to tak nehledí. Takže uháníme vstříc velkoměstu.

Vystupujeme na Terminálu Ómnibus a hledáme autobus číslo 8 nebo 31. Ty totiž jedou do ulice Oliva. Tam máme hotel. Po několika přeptáních se u místních, nastupujeme a jedeme. Hotel Costanera je v pohodě. Za 8 nocí platíme 1 100 000 PYG. Pepa s hoteliérem žertuje, že kdyby měl v Čechách milion, tak by byl bohatý. Ubytujeme se a jdeme poznávat Asunción.

Máme několik lokalit, které chceme navštívit. Centrem, jádrem, středobodem města je PLAZA DE LOS HÉROES. Tady v budově, Panteón de los Héroes, jsou uloženy ostatky prezidenta F. S. Lópeze. Je skrytý za ohradou, opravuje se a je zavřeno. Celé náměstí je v podstatě park, kde jsou lavičky, na kterých trávíme spoustu času. Je vedro s vysokou vlhkostí, takže se koupeme ve vlastním potu.

Koupat se chceme v řece Paraguay, která lemuje kolonádu Costanera. Jenomže narážíme na pláži na cedule s nápisem Nada prohibido (plavat zakázáno). Nevíme sice pořádně proč, ale vzhledem k přítomnosti policisty na motorce, to raději nebudeme zjišťovat. Tak sedíme jenom na betonové lavičce (rozpálené do běla) s železným opěradlem (rozžhaveným do ruda). Připadám si jako smažící se špekáček.

Po odpočinku pokračujeme v poznávání. Růžová stavba, připomínající zámeček, je opět bývalý Lópezův palác. Dnes sídlo prezidenta. Vlajka vlaje, tak je asi přítomen.

ESTACIÓN FERROCARRIL. Železniční trať z Asunciónu do Encarnacionu byla první v Jižní Americe. Jeden z prvních vlaků, který po této trati jel, vidíme v tomto nádraží. Bylo to za vlády, jak jinak, prezidenta C. A. Lópeze. Proto má asi vagón i lokomotiva jeho iniciály. V současné době je to už jenom muzeum. Před pár lety se zde mohly koupit lístky na turistický vláček. Teď už je vše zrušeno. No, já se vlastně vůbec nedivím. My jsme totiž žádné turisty nepotkali.

Co jsme ale potkávali na, doslova, každém kroku, jsou místní s jakousi bandaskou v jedné, a kelímkem s podivným kovovým brčkem v druhé, ruce. Pepa se s tím setkal už kdysi v Argentině, tak mi dal přednášku.

TERMOS, MATERO, BOMBILLA (termoska, hrnek, brčko). Nosí si v tom pití TERERÉ, které je připraveno z čaje YERBA MATÉ. Ty termosky jsou dost velké, ale evidentně to nikomu nevadí. Pijí úředníci, policajti, vojáci. Všude si můžete celý set zakoupit v různé kvalitě a designu. My nekupujeme.

Co ale kupujeme docela často, je CHIPA (sýrový chléb z maniokové mouky). Prodávají ho všude na ulici, má různý tvar, ale vždy stejnou chuť. Dobrou.

Ochutnáváme i další místní specialitu. SOPA PARAGUAYA. Podle názvu sopa nepodlehněte stejnému omylu jako my. Není to polévka. Pod tímto názvem se skrývá kukuřičný chléb se sýrem a cibulí. Dáváme si ho jako přílohu ke grilovaným žebírkům a kuřecím stehnům. Moc dobré. Tím vším se posilňujeme na cestě do další zajímavosti.

JARDÍN BOTÁNICO. Je neděle, máme spoustu času, slunce svítí a my opět (už po třetí) v botanicko - zoologické zahradě. Říkám Pepovi, že jsem za svůj dospělý život nebyla tolikrát v zoo, jako při této cestě. Rozlehlý areál, botanicky naprosto nevýrazný, tak snad zoo část bude lepší. Platíme vstup 22 000 PYG a jdeme do zoologické zahrady. Ptáci ve voliérách na nás skřehotají, pískají, houkají. Jeden velký papoušek asi ulétl, sedí na stromě před voliérou a zřejmě “nadává“, že ho nikdo nejde chytat a dát mu něco k jídlu.

Milena a Josef zavítali do Paraguaye.Jdeme dál. Hřbet čehosi velkého vyčuhuje z vody. A on to pan hroch. Je skoro celý potopený. Docela mu závidím. Je urputné vedro. Krokodýl vůbec nevylezl. Na cedulích lákají na slona, tygry, lvi. Tak pochodujeme. Jo, jo, jsou tady. Ale spící ve stínu nebo v bazénku. Moc z nich nevidíme, ale máme velkou představivost.

Strávili jsme příjemnou neděli. Její zakončení už tak příjemné nebylo. Bouřka, blesky, tropický liják. Jdeme sice v pláštěnkách, ale občas po kotníky ve vodě. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným i v Paraguay.

Při jedné z našich toulek nás oslovila evropsky vypadající paní. Německy pozdravila. Pepa je celý šťastný, že si může popovídat v němčině. Mně to nedalo a po nějaké chvíli se ptám, čím se tady zabývá. Je jí tak kolem 70 let.

No a z milé paní se vyklubala Jehovistka. Žije v Paraguay už 20 let a přišla sem právě z těchto důvodů. Hned jsme mluvili o tom, že nás zarazilo, proč jsou katolické kostely zavřené. Důvod prý je jednoduchý. Jeden z dřívějších prezidentů byl katolický biskup. Z církve vystoupil, dal se na politiku, a se stal prezidentem. V roce 2008. Katolická církev prý se z toho už nevzpamatovala. Věřte nebo ne, ale je to pravda. Byl to Fernando Lugo.

Náš pobyt v Paraguay se chýlí k závěru. Je sice pravda, že původně jsme počítali tak se třemi týdny, ale skutek utek. Nějak jsme se do této země nevžili. Dozvěděli jsme se o ní dost, viděli jsme také dost a jedeme o dům dál.

ČEKÁ NÁS ARGENTINA.

A když budete číst moje povídání i nadále, čeká i na vás.

Tak příště.

Milena Andrle