Kdybych musela žít v Brazílii a mohla si vybrat kde, bylo by to město Curitiba.

Je hlavním městem státu Paraná, má skoro 2 milióny obyvatel. Opět bylo založeno portugalskými kolonisty v roce 1693. Název města znamená v jazyce Tupí - Guaraní mnoho šišek - borovic. K mohutnému rozvoji města došlo na přelomu 19. a 20. století. Přišlo sem velké množství přistěhovalců z Evropy.

Tohle všechno je sice hezké, ale to není důvod, proč se mi tohle město tak líbí. Je tady klid a pořádek. Žádné odpadky na ulicích, žádní bezdomovci, kteří se povalují všude, kde by mohlo něco kápnout. Říkám si, jak je to možné. Pak si přečtu, stejně jako to můžete udělat i vy, na Wikipedii.cz, kdo a jak se o to zasloužil.

Fotogalerie: Josef a Milena Andrle se vydali na cestu po jižní polokouli

Ze Sao Paula odjíždíme v 9:30. Máme před sebou asi 6 hodin jízdy. Zase luxusním autobusem, takže opět pohodička. Tentokráte žádné problémy a zdržení cestou. Do Curitiby přijíždíme na čas. Lehce dojdeme do hotelu. Máme je vždy dopředu zamluvené přes Booking.com. Najdeme si vždy i trasu z Rodoviária (pokud si ještě pamatujete, hlavní autobusové nádraží v každém městě) do hotelu na internetu. To se to potom cestuje.

Z hotelu Lumini, kde bydlíme, je blízko do centra. Posilněni výbornou a bohatou snídaní odcházíme, jak říká Pepa, prozkoumávat město. Máme vybráno několik lokalit, které chceme rozhodně vidět.

Začínáme MUZEEM OSCARA NIEMEYERA. O tomto architektovi jsem psala v článku o hlavním městě Brasílii. Muzeum je stavba velice zvláštního tvaru. Někdy bývá přezdíváno “Niemayerovo oko“. Opravdu tvarem oko připomíná. Posuďte sami. Je obklopeno vodou, ve které se odráží. Tady se stáváme diváky vystoupení mladého kluka, který před svými kamarády předváděl street tanec. Bylo to něco naprosto úžasného.

ÓPERA DE ARAME. Je to úžasná stavba z trubkovité konstrukce s průhledným stropem. Slavnostní otevření bylo v roce 1992. Pojme 1572 diváků. Je vystavěna v zatopeném lomu, přes který je vybudována lávka, propojující stavbu s parkovištěm. Ópera de Arame je součástí kulturního prostoru, kam se vejde na 20 000 diváků. 4. dubna 1994 zde vystupoval španělský tenorista José Carreras. Tahle stavba nás naprosto uchvátila. Úplně to vidím uprostřed Vajgaru.

JARDIM BOTÂNICO. Rozkládá se na 28 ha. Má podobu francouzských zahrad. Vybudována v roce 1991. Dominantou zahrady je skleník - kombinace kovové konstrukce a skla. Uvnitř jsou rostliny tropického pralesa, jezírka, tekoucí voda. Zahrada je protkána chodníčky a slouží tak současně i jako běžecký park. Já sice na pěstování kytiček moc nejsem, nejlépe se, pod mým dohledem, vždy daří plevelu, ale takovou zahradu bych také chtěla mít. Jasně, že v malém.

UNIVERSIDADE FEDERAL DO PARANÁ. V této impozantní budově, která je umístěna na známé Rua XV de Novembro, jsou zastoupeny všechny studijní obory, na které si jen vzpomenete. Sedíme v přilehlém parčíku a já si tak říkám, že do takovéhle budovy bych chodila studovat i s radostí. I když je pravda, že v Tyršově domě se také špatně nestudovalo.

SERRA VERDE EXPRESS. Vláček, o kterém se všude v průvodcích píše, že je vlastně jakousi povinností turisty s ním jet. Takže i my jsme ukáznění turisté a jdeme si den dopředu koupit jízdenky.

Jede z Curitiby do Morretes, které leží o 900 metrů níž. Překonává Serra do Mar, což je zelená džungle, kterou vede železniční trať. Mimochodem, jediná železnice, kterou jsme v Brazílii jeli. Vlak překonává spoustu mostů, projíždí spoustou tunelů, ale nemá spoustu zastávek. Akorát výraz express v názvu vlaku je poněkud nadnesený. Jedeme občas i krokem. Po 3,5 hodinách jsme na místě. Projdeme se městečkem, dáme zmrzlinu. Zpátky do Curitiby už raději autobusem. Ten jede 1,5 hodiny.

Při potulování se historickým jádrem města jsme narazili na nefalšovanou bavorskou pivnici. Hned jsme se museli u vchodu vyfotit. A samozřejmě si dát i pivo.