Ukazují to dlouhodobé zkušenosti lékařů. Především spáči, kteří trpí syndromem spánkové apnoe, se často potýkají s vysokým krevním tlakem, srdečními a mozkovými příhodami, ale i s problémy se soustředěností a pamětí. Obrovským rizikem je zejména pro řidiče také mikrospánek.

„Chrápání téměř všichni ’chrápači’ nechápou jako svůj problém, ale jako problém toho druhého, který spí vedle. Obvykle člověk přijde až tehdy, kdy je k tomu svým partnerem donucen,“ ví ze zkušeností s pacienty, kteří přece jen vyhledají odborníky, primář plicního oddělení českobudějovické nemocnice Václav Šnorek.

Nebezpečné je podle lékařů zejména periodické chrápání, kdy člověk střídavě chvíli chrápe a chvíli ne. V těchto okamžicích se dostavují deseti až třicetisekundové zástavy dechu. Přitom často klesá hladina kyslíku v organismu. „Za problém lze takové chrápání chápat v okamžiku, kdy jsou přítomné i denní příznaky,“ varuje Šnorek.

„To se člověk budí unavený, nevyspalý, nechce se mu vstávat, má sucho v krku, ve dne mu chybí iniciativa, nic nedotáhne do konce, má špatnou krátkodobou paměť, vštípivost i výbavnost, vypadá to, jako by ten člověk byl až trochu hloupý. Lidi také usínají v situacích, kdy by usínat neměli. Problém jsou hlavně mikrospánky, zvlášť za volantem. Existují studie, které zcela jasně říkají, že ti, kdo chrápou, vykazují dokonce několikanásobně vyšší nehodovost,“ varuje pneumolog.

„Experti ale upozorňují, že pokud někdo usíná u televize, není to chorobný příznak, ale normální jev. Pokud někdo chrápe, jako když řeže pilou, obvykle to bývá pouhé chrápání, prakticky kosmetická záležitost, uklidňuje Šnorek zároveň řadu spáčů.

Noc na přístrojích

Přitom řadě lidí umí specialisté budějovické nemocnice od chrápání i dalších poruch spánku poměrně jednoduše pomoci. O formě léčby rozhodují podle výsledků vyšetření ve spánkové laboratoři.

Jedna z nich funguje v rámci neurofyziologické laboratoře v dolním areálu nemocnice. „Je celá řada poruch spánku, které je třeba definovat prostřednictvím objektivního vyšetření, takzvané videopolysomnografie,“ říká Pavel Dohnal, primář 2. oddělení následné péče a vedoucí lékař neurofyziologické laboratoře českobudějovické nemocnice.

„Během noci sleduje a zaznamenává různé parametry spánku,“ vysvětluje. „Snímá jednak aktivitu mozku prostřednictvím záznamu elektroencefalogramu, ale sleduje také, jakým způsobem se ve spánku pohybují oči. To je velice důležité k tomu, aby bylo definováno, kdy dochází k takzvanému REM spánku. Kromě toho se pozoruje i aktivita bradového svalstva, jehož napětí ve spánku polevuje. Zaznamenáváme samozřejmě i EKG, které může souviset s poruchami spánku, především s poruchami dechu. Sledujeme ale také proud vzduchu, který je vydechován ústy a nosem, ale také dýchací pohyby hrudníku a pohyby břišních svalů. Prostřednictvím elektromyografie, která snímá vzruchy ze svalstva, sledujeme i dolní končetiny, protože tam můžeme identifikovat takzvané periodické pohyby končetin ve spánku,“ shrnuje Dohnal vše, co se lékaři o vyšetřovaném spáči musí dozvědět.

Pro pacienta to znamená mnohdy nelehký úkol, usnout v laboratoři, kde je napojen pomocí řady snímačů na přístroje. „My bychom hrozně rádi zažili záznam spánku tak, jak spí dotyčný doma, ale zatím nikde na světě ještě neexistuje tak dokonalý přístroj, který by byl snadno přenosný a aplikovatelný v domácím prostředí. Záznam spánku ve spánkové laboratoři určitě tedy není identický se spánkem v domácím prostředí, ale snažíme se, aby vyšetřovací místnost alespoň připomínala ložnici. Určitě respektujeme přání těch, kteří si chtějí přinést svůj polštářek, umožňujeme lidem spát v jejich prádle, na které jsou zvyklí. Samozřejmě jim ale nemůžeme odpustit přilepení elektrod,“ přibližuje Dohnal běžnou praxi.

Snadná pomoc

Tou je ale i následná léčba. Někdy stačí pohovor s pacientem a změna jeho životosprávy, jindy drobný chirurgický zákrok v krku. Následky těžkého syndromu spánkové apnoe může řešit přístroj, jenž spáčovi pomáhá dýchat.

„Pokud je pacient léčen přístrojem, nebolí to vůbec. Člověk má ale na nočním stolku přístroj, od něj vede hadice do masky, kterou má pacient na nose. Celé zařízení vytváří přetlak a nutí člověka dýchat,“ vysvětluje princip přístrojové léčby primář Šnorek.

„Většina našich pacientů, která má opravdu velké denní problémy, je po prvním vyspání na přístroji ztrácí. A platí to o každém dnu poté, co v noci přístroj měl. Jestliže ho nějakou noc nemá, potíže se vrací. Ono to bohužel syndrom spánkové apnoe nevyléčí. Ale je to jako s cukrovkou. Aplikace inzulinu ho nevyléčí, ale může s tím docela dobře žít, pokud nemoc zvládá. Stává se ale, že třeba jen úbytek váhy u některých pacientů syndrom spánkové apnoe zlepší,“ dodává optimisticky.

Podle jeho kolegy Pavla Dohnala existuje ovšem stále spousta lidí, kteří se na své potíže již adaptovali, nepovažují za možné, že by se jejich problém dal korigovat a pomoc nevyhledávají. „V řadě případů to může být jejich škoda, protože nejedna porucha spánku je odstranitelná poměrně jednoduše buď farmakologicky, nebo edukačním pohovorem. Druhý pól jsou lidé, kteří své problémy se spánkem vidí dramatičtěji, než ve skutečnosti jsou. Jedná se o takzvanou nepravou nespavost, pseudoinsomnii. Lidé jsou často přesvědčeni, že spí dejme tomu hodinu, dvě a nemusí to být tak úplně pravda. Takových lidí v laboratoři bývá překvapivě více než pravých nespavostí,“ dodává Dohnal.