Jako blesk zasáhla veřejnost středeční zpráva 
o nenadálém úmrtí spisovatele Jana Nouzy, který žil a tvořil v obci Lužnice.

Tři týdny předtím oslavil své 69. narozeniny. Byl dlouholetým členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů a držitelem jihočeské literární ceny Číše Petra Voka za celoživotní dílo.

Znám byl především jako autor s nesmírně hlubokým lidským cítěním, což se odráželo nejen v jeho vztazích, ale také v knihách. Velice miloval jižní Čechy a byl hrdý na své jihočešství. Mezi přáteli rád dokazoval, že jeho rod zde „po meči" existoval už od roku 1590. Možná to byl i důvod, proč se tak pečlivě věnoval psaní kroniky obce.

Ti, kdož jej znali, vědí, že podstatnou část života strávil v pojízdném křesle. Zavinil to úraz při hodině tělocviku na hornickém učilišti v Meziboří u Litvínova, kam jako patnáctiletý chlapec nastoupil. To nasměrovalo jeho život jinou cestou než u ostatních teenagerů té doby. Několikaleté putování po operačních sálech a rehabilitačních zařízeních jej nakonec trvale posadilo na invalidní vozík.

Byl statečný

Byl ale statečný, nestěžoval si, nezatrpkl. Našel si svou cestu, jak uplatnit své schopnosti 
a pomáhat druhým. Psal a publikoval nejen o svých zkušenostech a prožitcích, ale i o osudech druhých, jimž život rozdal problematickou kartu, o lidech s postižením.

Spisovatelskou kariéru odstartovala povídka publikovaná v roce 1965, ale jeho první kniha měla premiéru až o 13 let později. Následovaly další tituly, také povídky, fejetony, reportáže, rozhovory a články pro tisk a rozhlas. Byl i autorem filmové novely, scénáře pro televizní dokument a asi rok zaskakoval za Jana Potměšila v TV pořadu Klíč.

Mezi čtenáři si vydobyly oblibu zejména jeho knižní tituly jako Z návsi je k nim blízko, Námluvy s jezevčíkem, Rytíři naděje, Amor na útěku nebo Třeboňsko v obrazech. Jeho povídky se objevily 
i v antologiích Století lásky a nenávisti, Měsíc ve dne či Každý běží svou míli. Některé z nich byly přeloženy do němčiny, polštiny či ruštiny. Dokonce po roce 1989 působil 
v Lužnici tři roky jako místostarosta.
V roce 1986 se oženil, stal se pyšným otcem a následně vlídným dědečkem dvěma vnoučatům. Mezi ocenění, která získal, patří kromě Číše Petra Voka čestné uznání za prvotinu Z návsi je k nim blízko, Cena ministra zdravotnictví Za dlouholetou práci ve prospěch lidí se zdravotním postižením, Cena Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám a několik dalších cen od Vládního výboru pro zdravotně postižené.

Nečekaný odchod

Ale vždy a všude byly pro Jana Nouzu na prvním místě lidé, zejména ti, kteří potřebovali pomoc společnosti. „Celý život potkávám skvělé lidi 
a taková setkání jsou pro mne honorářem, který vám nevyplatí žádná účtárna na světě," říkal empatický autor.

Jeho nečekaný odchod znamená velkou a bolestnou ztrátu pro okruh jeho blízkých, přátel, ale i veřejnosti, nejen té čtenářské. Bude nám všem chybět jeho pochopení a snaha vždy nezištně podat přátelskou ruku. S Janem Nouzou se budeme moci naposledy rozloučit 29. ledna od 13 hodin v třeboňském kostele sv. Alžběty.

Hana Hosnedlová