Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Osudem fotografa Jaroslava Havlíka se staly hory. Své životní štěstí našel v Nep

Jindřichův Hradec - Dům fotografa Jaroslava Havlíka v Člunku u Jindřichova Hradce nelze přehlédnout. Ve větru se třepetají modlitební praporky a na střeše je vztyčena tibetská vlajka. Uvnitř totiž žije člověk, který svůj život spojil Himálajem a jehož láska ke svobodnému životu donutila žít dlouhé roky v emigraci.

21.5.2012
SDÍLEJ:

Fotograf Jaroslav Havlík.Foto: Milan Soldán

Každý nějak začíná, vzpomenete si ještě na své fotografické začátky? Vlastně mě k tomu přivedl kamarád, který tehdy jako mladý kluk začal v Praze fotit a ukázal mi nějaké svoje snímky ze společných výletů. Tehdy to bylo tak, že každý si nemohl zařídit svoji fotokomoru, ale v Ječné ulici byly v jednom obchodě zařízené dvě nebo tři laboratoře, které se pronajímaly. Člověk tam přišel pouze s negativy a pronajal si jednu komoru, kde bylo všechno připravené včetně potřebných chemikálií. Tam jsem tedy začínal dělat svoje první fotky. Měl jsem tehdy starý fotoaparát po dědečkovi, který byl ještě na dnes už neexistující formát filmu šest krát čtyři a půl, a aniž by mi k tomu někdo něco řekl, tak jsem začal fotit.

Jaké byly náměty těch prvních fotografií? S tím Kodakem Babybox jsem samozřejmě vyfotil rodiče. S kamarádem jsem doma vyvolal negativ, což nebyl problém, protože vývojnice stála pár korun, a pyšně jsem odkráčel do Ječné ulice, abych zhotovil své první zvětšeniny. Takže začátky byly klasické: maminka, tatínek, babička, dědeček a já. Ty fotky mám dodnes, protože od začátku jsem si všechny negativy vždy archivoval.

S rodinou jste si ale asi dlouho nevystačil? Já jsem hlavně začal fotit všechno, co se dělo kolem mě. To v té době byly takové ty partičky, kamarádi a mejdany. Když jsem byl větší, tak jsme začali chodit na nejrůznější koncerty, a protože jsem miloval dobrou muziku, tak jsem začal fotit veškeré dění okolo jazzu a bigbeatu. To už jsem opustil ten historický foťák a kamarád z devítiletky mi půjčil východoněmeckou zrcadlovku Praktica. Filmy jsem dostával prošlé od přátel z Barrandova zadarmo. Bylo to v metráži, takže mi přinesli najednou třeba dvacet nebo třicet metrů. Já jsem utrácel jen za papíry a chemikálie, což mi umožnilo, abych fotil opravdu hodně. Kinofilmům jsem zůstal věrný dodnes a používám pouze tento klasický materiál, a to hlavně proto, že mě strašně baví ta práce ve tmavé komoře.

V sedmdesátých letech jste se z Prahy přestěhoval do Jindřichova Hradce, jak k tomu došlo? Seznámil jsem se tehdy s lidmi okolo Charty 77 a začal jsem se s nimi více stýkat, protože ta doba už mi začínala připadat taková hodně podivná. Já jsem byl vychováván v demokratické rodině a všechno to, co se tady tehdy dělo, mi začalo docela vadit. Život v Praze už pro mě byl nesnesitelný a chtěl jsem někam na venkov. Ti lidé, s kterými jsem se v té době seznámil, mívali většinou nějaké staré fary nebo chatky někde na vesnici, kde se scházely různé zajímavé osobnosti. Tak jsem si řekl, že velkoměsta už bylo dost a že odsud chci také vypadnout. Bohužel zrovna v tom období nebylo možné žádný takový barák sehnat.

Jak jste to vyřešil? Pomohl mi můj přítel Tomáš Kraus, který chodil na Židovskou obec a měl tam spoustu známých. Jednoho dne mi řekl, že v Jindřichově Hradci shánějí správce židovského hřbitova. Patří k tomu prý i domeček, kde bych mohl fungovat přesně tím způsobem, jaký jsem si představoval. Tak jsem vyrazil na jih. Na nádraží na mě už čekali snad jediní Židé, kteří v Hradci žili, což byli Šimonovi. Odešel jsem s nimi na hřbitov a moc se mi to líbilo, takže jsme si plácli. To bylo v roce 1976.

Takže jste se stal správcem hřbitova na plný úvazek? To vůbec ne. Dílem jsem žil v Jindřichově Hradci, dílem stále ještě v Praze u rodičů a dílem u Máchova jezera, kde měli jedni moji známí chatu. Oficiálně jsem byl zaměstnán v jednom výrobním družstvu jako lepič pytlíků. Tam bylo tímto způsobem takzvaně zašito hodně lidí z undergroundu. Začal jsem navštěvovat různé semináře a setkání těchto nepřátel režimu. Dá se říct, že mi otevřeli oči. Celou tu dobu jsem také hodně fotil.

Vraťme se ještě k židovskému hřbitovu. Měla funkce jeho správce nějaký vliv na váš pozdější život? Měla, a to velice zásadní. Vlastně to byl počátek mé emigrace. Ve své naivitě a prostotě jsem se do Jindřichova Hradce prakticky odstěhoval a začal jsem hřbitov spravovat. Bylo to strašně fajn, hodně lidí mi s tím pomáhalo. Vůbec první člověk, kterého jsem tu potkal, byl známý hradecký rocker Míra Snížek. To bylo tak. Domeček, který ke hřbitovu byl, byl neobyvatelný, takže jsem přespával v obřadní síni, kde byla ovšem strašná zima. Tak jsem večer vyrazil do hospody U Šmiků, protože jinak bych tam asi zmrzl. Míra mě hned zaujal svým máničkovským vzhledem, slovo dalo slovo a začali jsme se bavit o muzice. Tak jsem do Hradce zapadl.

A co touha pořádat společenské akce? Došla naplnění? Akce jsem pořádat začal. Žádná alotria jsme tam neprováděli, spíš jsme tam četli samizdaty a promítali zakázané filmy. Bohužel si toho také všimli policajti a najednou to na hřbitově začalo být nebezpečné. Začali mi dělat domovní prohlídky, pak mě vždy odvezli na výslech a zase vykopli. Většina mých kamarádů z Prahy byla už v té době v emigraci a já jsem si jednoho dne řekl, že už toho mám také dost, že v tomhle režimu zkrátka žít nemůžu, navíc jsem už vážně dostával strach.V roce 1982 jsem tedy po dlouhém rozmýšlení odjel do Německa, aniž bych věděl, jestli se ještě někdy vrátím.

Pokračoval jste v Německu s fotografováním?

Asi po dvou letech jsem si tam koupil vlastní zvětšovák a fotoaparát a dal jsem se znova do focení. Nejdřív jsem opět fotil hlavně lidi ve svém okolí. Pak jsem ale začal s několika přáteli jezdit do Alp. Najednou jsem se víc než na cvakání dokumentárních fotografií zaměřil na focení přírody. Začal jsem nad každou fotografií více přemýšlet a zkoušel najít v hledáčku nějakou kompozici. Prostě jsem zjistil, že než zmáčknu spoušť, tak musím něco vidět. To je koneckonců také jeden z důvodů, proč stále fotím na klasický film. Ono to potom člověka více nutí se nad každou fotkou skutečně zamyslet. Nastřílet na kartu digitálního foťáku tisíc obrázků a doufat, že se jeden povede, není nic pro mě.

Kdy jste se poprvé dostal do Nepálu? Ti moji kamarádi, se kterými jsem jezdil do Alp, mi jednoho dne řekli, že jedou na expedici do Nepálu, jestli nechci jet s nimi. Bohužel jsem tehdy nemohl odejít z práce a na první cestu s nimi neodjel. Když mi ale volali za dva roky, tak už jsem si to zařídil a odjel s nimi. Najednou se mi otevřel naprosto jiný svět. Zjistil jsem, že mi tam nedělá absolutně žádný problém chodit po horách, ačkoliv jsem po dvojité operaci kyčle. Úplně se mi tam posunuly životní hodnoty. Navíc jsem tam měl, dalo by se říct, až mystický zážitek, kdy se ve mě něco zlomilo. Fascinovala mě i ta prostota a jednoduchost, s jakou tam místní obyvatelé žijí. Je to asi tak, jako by se člověk vrátil nějakých pět set let zpátky v čase.

Kolikrát jste se tam od té doby vrátil? Víte, že to ani přesně nespočítám? Mám za to, že cesta, která mě právě teď čeká, bude asi patnáctá. S velkými expedicemi už ale nejezdím. Vyrážíme vždy tak maximálně dva až tři, několikrát jsem tam byl i sám, tedy samozřejmě s nosičem. To tomu dává zase úplně jiný rozměr.

Nepál ale není jedinou zemí, kde jste fotografoval. Procestoval jsem prakticky celou Asii, která mi svojí filozofií a úctou člověka k člověku přirostla k srdci. Úžasná byla třeba Kambodža, kterou jsem poznal opravdu důkladně díky jedné velice zvláštní výpravě, kterou pořádali lidé z přírodovědecké fakulty. Pátrali jsme po tajemném Lingovi, což je podle místních obyvatel „koza, která žere hady". To zvíře vlastně nikdo nikdy neviděl, ale našlo se několik kusů parohů. Tihle chlapíci se tedy vydali do Kambodže tohle zvíře hledat, aniž by věděli, jak vůbec vypadá. Plán byl, že když se vydáme hodně hluboko do džungle na severu Kambodže, tak by tam snad mohli žít v horách u hranic s Laosem. Byla to velice dobrodružná cesta, Linga jsme však neobjevili. Až v samém závěru naší expedice se nám podařilo za směšných šedesát dolarů koupit jeho parohy.

V Národním muzeu fotografie jsem hned u vchodu viděl jednu vaši velkoformátovou fotku. To je snímek z mé cesty na Velikonoční ostrov. Vyfotil jsem tam tehdy jejich známé sochy. Chodím v Hradci k jednomu pánovi, který lepí fotky na plastové podložky, a ten si tenhle obrázek vzal, že si ho pověsí na dům. Nakonec nějakým řízením osudu skončil ve fotografickém muzeu, což mě samozřejmě potěšilo.

Pořádáte nějaké výstavy? Moc ne. Do roka mám tak dvě až čtyři. V Čechách se fotek moc neprodává a rozhodně to není něco, co by mě mohlo uživit. V Německu mi to tehdy vždy zaplatilo za rok jednu cestu, ale ty doby už jsou také dávno pryč. Fotím hlavně pro radost a za celé ty roky mě to ještě nepřestalo bavit.

Autor: Milan Soldán

21.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Patricie Kryzanová se narodila 21. září Vendule Zdychyncové a Lubomíru Kryzanovi ze Slavonic. Měřila 50 centimetrů a vážila 3500 gramů.
5

Právě jsme se narodili: Pětice nových miminek

Členové klubu Okinawa Karate Do Slovan J. Hradec. Zleva: Jiří Snížek, Karolína Šlechtová, Jana Stropková, Anna Rypalová a trenérka Eliška Hriadělová.

Karatistka Karolína Šlechtová vyhrála Ninja Cup

Hokejový obránce Zbyněk Michálek bude hrát ve Spartě, láká ho olympiáda

Jindřichův Hradec, Praha – Zvučnou posilu do své defenzivy získali hokejisté pražské Sparty. Jejich řady rozšíří 34letý obránce Zbyněk Michálek, který je odchovancem jindřichohradeckého hokeje.

Lidé zapomínají peníze v bankomatech

Jindřichův Hradec - Zhruba každé dva měsíce si někdo v Hradci vybere peníze, ale už si je neodnese.

Ve Staré Hlíně se lidé napojují na kanalizaci

Stará Hlína - Čistírna odpadních vod a splašková kanalizace ve Staré Hlíně byly předány k předčasnému užívání.

Sobota láká za zvířátky nebo na pouštění draků

Jindřichohradecko - V sobotu rozhodně nemusíte zůstávat doma, ale můžete se vydat za zábavou. Výběr tipů je velký.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení