Už v noci nás probudilo nezvyklé hučení letadel, ale nevěnovali jsme tomu zvláštní pozornost.

Já odjel kolem půl šesté na motorce do strašnické JAWY a ona o pár chvil později tramvají na ortopedickou kliniku v centru Prahy, kde pracovala jako zdravotní sestra.

Po příchodu do zaměstnání však začaly nabírat věci velmi rychlý spád. Z rozhlasu, který ještě stále vysílal, jsme poslouchali zprávy, kterým nechtěl nikdo uvěřit. Po 23 letech nás znovu „osvobozují“ dnes již bývalí „přátelé“, kteří se však na dlouhých 20 let změnili v okupanty.

S několika kamarády jsme byli vysláni z práce zjistit jak se věci mají, přímo před budovu Československého rozhlasu na tehdejší Stalinově třídě na Vinohradech.

Střelba

Tam jsme dorazili kolem 10. hodiny, právě v čase, kdy se začínalo rozpoutávat skutečné válečné peklo, o kterém jsme jen četli v románech a viděli ve filmech.

Ve vzduchu byl cítit dým ze zapálených vozidel, slyšet dávky ze samopalů, vykolejená tramvaj stála v cestě ruskému tanku, který ji nabral svojí hlavní.

Lidé vyděšeně diskutovali s ruskými vojáky, někteří z nich ani nevěděli, kde jsou. Nakonec místo diskuze promluvily zbraně a my jsme rychle opouštěli místo, abychom spolupracujícím v JAWĚ vylíčili skutečný stav.
Po našem odjezdu totiž došlo k masakrování bezbranných občanů a vojska vtrhla přes barikády na Václavské náměstí, kde zničila fasádu Národního muzea v domnění, že je to sídlo vlády.

Mé první myšlenky však vedly k mé manželce, které jsem telefonoval, že pro ni na motorce přijedu. Kolem 14. hodiny jsem ji před klinikou naložil na motorku a jeli jsme Ječnou ulicí dolů přes Karlovo náměstí na nábřeží k Vltavě, jelikož se zdálo, že to bude bezpečná cesta než kolem centra Prahy, kde se odehrávala hrozná zvěrstva okupantů.

Překvapení však nastalo při průjezdu Palackého náměstí, když se objevil nad námi okupantský vrtulník, který nejen rozhazoval letáky (jejich obsah v nepravopisné češtině vysvětloval, proč bylo nutné okupovat naší zemi), ale ozvaly se dávky ze samopalů.

Budu do smrti slyšet ten zvuk padajících kulek, které dopadaly na dlažbu kolem nás, a mezi kterými jsme museli co nejrychleji ujíždět k domovu v Nuslích.

Byli jsme naštěstí mezi těmi, kteří jsme okupantskou střelbu (zřejmě pro pobavení) přežili bez úhony. Ten den však nám navždy změnil náš postoj k Rusku jako takovému. A dnes po intervencích v Afganistanu a dalších zemích, kam se ruský obr stále snaží vetřít, dokážeme se vžít do pocitů které prožívají občané Gruzie v současnosti.

Náš syn se narodil 7. října 1968. Nevěřili jsme, že jeho i nás čeká více než 20 let těžké totality, a proto si dnes vážíme tak těžko získané svobody.

A ruského bratra – ať bude stát v jeho čele Putin, Medvedev či kdokoli jiný – je třeba stále brát s rezervou, protože naše prožitky jsou pro nás nadosmrti výstražným mementem.

František Vejvoda