Lokomotivy s párou a historickými vozy lákají k romantickému svezení malebnou krajinou celé rodiny, ale i jednotlivce

Parní vlak na úzkokolejce je vskutku oblíbený a atraktivní. „Dokonce mi před časem telefonovala manažerka jedné svatební agentury, že chce pro jednoho movitého klienta zajistit, aby naším parním vlakem dojel do Hluboké nad Vltavou na zámek. Nemohla pochopit, že to není technicky možné. Tvrdila, že základem podnikání je, že nic není problém a že všechno jde vyřešit,“ smál se cestou do míst, kam obyčejný cestující nevkročí, ředitel JHMD Jan Šatava.

Před jízdou
Taková lokomotiva, kterou obdivovali cestující postupně nastupující do historických vozů, vyžaduje před cestou náročnou přípravu. „Pokud má lokomotiva vyjet v 9.25 hodin a je studená, musí strojvedoucí a topič začít před šestou hodinou zatápět, a než ji dostanou na potřebný tlak, trvá to tři hodiny. Zároveň musí dobrat uhlí, které nosí v koších, a to až 1,5 tuny. U vodního jeřábu musí dobrat vodu, dále pak vyhrabat popel a vyčistit topeniště,“ vysvětlil Jan Šatava.

V sezoně podle jeho slov udržují lokomotivu na potřebném tlaku celou noc, kdy u ní musí být člověk a nepřetržitě ji krmit, napájet a hlídat. Pokud by na ní došlo v průběhu dne k závadě, musí zatopit druhý stroj, který ji po dobu odstávky nahradí. Aby mohli strojní mechanici opravit závadu, musí čekat čtyřiadvacet hodin, než stroj vychladne.

V depu JHMD mají celkem tři vlastní parní lokomotivy: vedle původního historického stroje z roku 1898 je to rumunská lokomotiva z r. 1958 a o pět let starší mašina z Polska. Čtvrtá pára patří Národnímu technickému muzeu. Ta zatím nejezdí, ale napřesrok ji plánují podle Jana Šatavy také zprovoznit.
„Pára jezdí v létě dvakrát denně do Nové Bystřice a každé pondělí do Černovic u Tábora. V pondělí jsou zavřená muzea, hrady a zámky, tak je historický vlak vyhledávanou alternativou využití volného času. To jezdí dvě lokomotivy a třetí zůstává jako záloha nebo slouží pro objednané skupiny,“ doplnil Jan Šatava.

Rarita
Provozuschopné parní lokomotivy jsou takzvané fabriky na práci. Vyžadují totiž stálou péči, včetně zámečnických a strojních prací.
„Ohledně hodin práce parních lokomotiv a počtu ujetých kilometrů jsme sice na hranici svých současných možností, ale jsme na prvním místě České republiky. Zájem cestujících pokrýváme a každý rok provoz rozšiřujeme. Každý týden v červnu o víkendech už jezdí pár historických vlaků a jezdí také o vánočních svátcích, na Mikuláše a o Velikonocích, což nemá v České republice obdoby,“ konstatoval Jan Šatava.

Ostatní aktivity spojené s párou stojí podle něj pouze na dobrovolnících, fanoušcích a nadšencích. Na rozdíl od nich v Jindřichově Hradci vše funguje na profesionální úrovni jako běžná součást firmy.

Historických vozů mají v JHMD celkem dvě soupravy, které už pomalu kapacitně nestačí uspokojit zájem cestujících. Proto chce vedení společnosti park historických vozů ještě rozšířit. „Oprava jednoho šedesátiletého vozu znamená jeho výpadek z provozu na týden. Obtížně se to pak dohání,“ odůvodnil Jan Šatava.

S párou však začínali po revoluci od privatizace doslova od píky a nebylo to jednoduché, protože na úzkokolejce jezdily parní vlaky pouze do roku 1965. Lidé, kteří je obsluhovali, najednou nebyli k nalezení.

„Moc nám pomohl inženýr Jindřich Hála už jako osmdesátiletý, který konstruoval parní lokomotivy pro ČKD. A i v pokročilém věku dělal pro ČD zkoušky pendolín. Své vrcholné párařské zkušenosti u nás využil při zprovozňování rumunské lokomotivy. Trvalo to dva roky. Bohužel už není mezi námi, ale stále vycházíme z jeho základu a knih, co nám přenechal. Moc nám pomohli i další odborníci jako inženýři Klimeš z Budějovic a Kubáček z Bratislavy,“ ocenil spolupráci Jan Šatava.

Běžná doprava
Přes devadesát procent činnosti pracovníků JHMD však tvoří dopravní obslužnost pro Jihočeský kraj a Vysočinu. Tedy doprava lidí do zaměstnání a dětí do škol. „Celoročně jsme ji navýšili na trase do Nové Bystřice, protože vzrostl zájem cestujících. Do Obrataně zůstává spojení stejné,“ upřesnil Jan Šatava.

Na zajištění spojů mají celkem deset motorových lokomotiv, z toho devět z roku 1954 až 1958. Čtyři z nich se jim již podařilo zásadně zmodernizovat vlastními silami přímo ve vlastních prostorách. „Téměř před dvěma týdny jsme předávali zmodernizovanou lokomotivu Českým drahám pro jejich úzkokolejku ve Slezsku. Dneska už je ve svém domovském depu v Olomouci. Je to pro nás velká satisfakce, protože když jsme se s nápadem modernizace představili v roce 2002 na strojírenském veletrhu v Brně, sklidili jsme tam posměch, že jsme blázni, že vůbec něco na úzkokolejce modernizujeme. Typ modernizace jsme si nechali úředně schválit,“ zavzpomínal Jan Šatava.
Na modernizaci podle něj totiž stojí těžiště provozu, a to spolehlivostí, lepším pracovním prostředím, polovinou spotřebovaného paliva a nesrovnatelně nižší náročností na údržbu.

Vozový park
Běžný provoz zabezpečuje také těžká nákladní rumunská lokomotiva z roku 1980. Malý lokotraktor slovenské výroby z roku 1974 slouží na údržbu tratě. Vozový park však zahrnuje zejména jeden motorový vůz rumunské výroby, který vedení společnosti zakoupilo v Polsku stejně jako další tři vraky stejných vozů, které se společně stávají základem pro modernizaci, která bude provedena z prostředků z evropských fondů.
„Dotace již máme v Jihlavě schválené a čekáme, jak dopadneme na podzim v Českých Budějovicích, kde jsme je měli přislíbené. Zmodernizované vozy pro nás budou nosným typem pro každodenní provoz pro lidi, co jezdí do práce, a děti do škol. Bude to něco jako autobus na železničních kolejích,“ těší se Jan Šatava.

Současné složení lokomotivy a vagonu je bohužel personálně náročné a provozně nákladné. Motorové vozy, které chtějí v JHMD zavést, jezdily v Jindřichově Hradci už od roku 1929. Poslední z nich však skončil svou službu již v roce 1960, protože byla zavedena smíšená doprava, která přála lokomotivám.

„Koncem čtyřicátých let si Československé státní dráhy objednaly úzkorozchodnou lokomotivu v ČKD. Dnes jsou tyto stroje nejstaršími v České republice, které slouží v denním provozu. Ani v Evropě bychom moc podobných provozuschopných nenašli,“ vyzdvihl Jan Šatava.
Vagonů pro každodenní provoz mají k dispozici dvanáct z roku 1966, z nichž je již téměř polovina zmodernizována. Pocházejí z vagonky Tatra Smíchov. „V posledních čtyřech letech jsme postupně obnovovali jejich interiéry, kožené sedáky jsme obnovovali za látkové, které jsou příjemnější, měnili jsme také osvětlení. Design je velmi zdařilý, proto byly základní prvky původního provedení zachovány. Kultura cestování se zvýšila,“ okomentoval Jan Šatava.

Doplnil, že vozy, které na modernizaci ještě čekají, vyjíždějí pouze jako posily v letní sezoně na novobystřickou trať.

Zázemí firmy
Firma v současné době čítá celkem sedmdesát zaměstnanců, na rozdíl od státních drah, které jich na úzkokolejce v minulosti zaměstnávali 111, a to bez správní režie. „Například každá jízda vyžaduje strojvedoucího a vlakvedoucího, kteří slouží v turnusech prakticky nepřetržitě. Začínají ve 3.18 hodin ráno a končí po půlnoci,“ zmínil náročnost Jan Šatava.
Trať o délce 79 kilometrů se stanicemi a výhybkami vyžaduje náročnou údržbu. „V posledních letech jsme v řádu desítek milionů korun vybudovali pět přejezdových zabezpečení a šesté nyní připravujeme. Bohužel nám je někteří lidé ničí, rozbíjejí světla a přerušují k nim vedoucí kabely,“ postěžoval si Jan Šatava.