Kliknutím zvětšíteJak vnímáte ocenění za svoji dlouholetou práci?
Byla jsem velmi potěšená už samotnou nominací, protože toto ocenění si určitě zaslouží hodně lidí v sociálních službách. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych tam mohla být. Je to taková třešnička na dortu té mojí práce. Prošla jsem si pozicí běžného asistenta a propracovala se až na vedoucí domácností a teď mám pod sebou deset asistentů, se kterými musíme stále plánovat, připravovat a zdokonalovat se v naší práci. To ocenění je pro mě velmi důležité a určitě je to závazek pro další zkvalitňování našich služeb. I člověk na vedoucí pozici se určitě může stále vzdělávat v oboru a má se kam posouvat. Chodíme například na různá školení ohledně pomoci klientů, poznatky z nich pak můžeme aplikovat do praxe.
Můžete nám popsat, jak vypadá váš běžný den?
V našem zařízení v Lomnici nad Lužnicí pečujeme o klienty s různou mírou potřebné podpory. Ráno lidé vstávají, my jim pomáháme s hygienou, snídaní. Někteří odjedou do práce, ostatním pomáháme s přípravou oběda, nákupy nebo i doprovodem třeba ke kadeřnici. Po obědě už mají klienti většinou svůj program, například jedou na nějaký výlet, uklízejí pokoj nebo pracují na zahradě. Večer je pak také ve znamení pomoci s hygienou i přípravou večeře. Pracujeme v režimu čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, takže asistenti jsou tady pro klienty, kteří to potřebují, také v noci. Naše služby využívají i lidé, kteří potřebují vysokou mírou podpory.
Jaká byla cesta k práci pečovatelky?
Když jsem si vybírala střední školu, bylo mým přáním pracovat s lidmi, proto jsem vystudovaná zdravotní sestra. I když ta práce je náročná, tak mě naplňuje a neumím si představit, že bych například stála někde u pásu. Baví mě pomoci plnit našim klientům jejich přání, byť jsou to třeba maličkosti. Pracovala jsem asi dva roky jako zdravotní sestra v jindřichohradecké nemocnici na interně, poté jsem odešla na mateřskou. Dcery už mám velké a mají své rodiny, zůstala jsem se svojí babičkou, které bylo 90 let, byla těžce nemocná a pečovala jsem o ni. Když jsem pak hledala zaměstnání, moc jsem si neuměla představit práci v ústavu sociální péče. Tehdy ale zrovna místo na pozici zdravotní sestry neměli a proto jsem nastoupila jako pracovník v sociálních službách. Natolik se mi to zalíbilo, že jsem u toho zůstala.
Co je na vaší práci nejnáročnější?
Jsou lidé, kteří říkají, že by tuto práci nikdy nedělali, ale myslím si, že je to práce velmi pestrá a žádný den není stejný. Vždycky se s klienty plánují aktivity dopředu, aby asistenti věděli, co se bude dít. Určitě to není lehká práce, protože se musíte přizpůsobit klientům a respektovat jejich touhy a přání, i když kolikrát sami v sobě víme, že to pro toho člověka bude těžké vše naplánovat nebo provést a možná dojde i na zklamání. Ale i tak se snažíme, aby ti lidé prožili a plnili si svoje sny.
Zasahuje vám práce i do osobního života?
Když roky pracujete se stejným klientem, vytváří se tam samozřejmě nějaký vztah. Musíme si vybudovat vzájemnou důvěru, aby dotyčný věděl, že mu chceme pomáhat a když pak zemře, tak to v každém z asistentů určitě zanechá stopu. V době, kdy jsme se přestěhovali do Lomnice, tak lidé, kteří si běžně nepřipravovali snídaně ani svoje léky, se vše postupně naučili. Vás následně těší, když jim trochu pomůžete a oni se pak sami posouvají dál. To je ten důvod, který nás naplňuje a proč to děláme. Máme tady třeba paní, které bude za chvíli 80, prošla si celý život ústavem a běžně nemluvila. Od doby, co je u nás v chráněném bydlení, kde má svůj pokoj, je tu větší klid a slyší ve své blízkosti asistenty, tak začíná mluvit i ve větách.
Je v sociálních službách dostatek pečovatelů?
Do výběrových řízení se sice lidé hlásí, ale někdy úplně nevědí, co práce takového asistenta obnáší a často jsou tím překvapeni. Snažíme se, aby si ti lidé sáhli na pěkné věci, ale i ty těžké, kterými si musí projít. Například aby kadeřnice nechodila za klienty, ale oni chodili za kadeřnicí. Snažíme se jim pomáhat, aby to zvládli a zapojili se do běžné komunity. U nás si myslím, že se to daří. Například naše starší obyvatelky chráněného bydlení navázaly kontakt se ženami z kostela, scházejí se na kávičky a nikomu není divné, že jsou to lidé s postižením.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
