Ve středu přišel poprvé do práce po svém téměř pětiměsíčním nedobrovolném pobytu v Indii, kde strávil s kolegou Emilem Kučerou několik týdnů ve vazební cele za nepovolený sběr brouků.

Teď už bere Švácha vše s humorem. V prvních dnech po jeho zatčení mu ale do smíchu rozhodně nebylo. Poznání typické indické mentality a toho, jak v Indii fungují úřady a soudní aparát, bylo pro oba české entomology šokující.

„Já už z toho mám v podstatě legraci. Ten případ je tak absurdní, že nijak jinak se na to reagovat nedá. Jsem rád, že jsem doma a legálně,“ sdělil své bezprostřední pocity Švácha.

Indické soudy podle něj rozhodně nefungují tak, jak by měly. „Jejich typická mentalita vyznává pravidlo, že cíl je důležitý a metody jsou nepodstatné. Jestliže tedy pomůže lež, použije se lež, pomůže–li padělané přiznání, paděláme přiznání. A s tímto systémem se strašně bojuje,“ hodnotí svou zkušenost s čtyřměsíčními soudními tahanicemi Švácha.

Ačkoli by všichni předpokládali, že nejhorší zážitky si vědec přivezl z vězení z pětadvacet metrů dlouhé cely s dřevěnými pryčnami, kde spal s dalšími třiceti spoluvězni, není tomu tak. Nejvíc lituje toho, že přišel o larvy brouků, které v západním Bengálsku nasbíral a jež potřebuje pro svou práci.

Nejhorší nebylo vězení. Šéf cely odsouzený za vraždu nám byl užitečnější než všichni právníci

Petr Švácha je nyní dozajista nejznámějším českým entomologem. Svůj nedobrovolný pobyt v Indii nyní bere s humorem, poznání tamní mentality pro něj ale bylo bolestné. Do Indie odjížděl devátého května na přibližně dvouměsíční dovolenou, při níž chtěl nasbírat larvy brouků pro svou vědeckou práci. To ještě netušil, že se jeho pobyt protáhne na půl roku a že více než měsíc stráví ve vazební cele.

Jak se teď po návratu domů cítíte?
Musím říct, že už se delší dobu, zejména po propuštění z vězení, cítím dobře. Bydleli jsme v hotelu, teď jsem měsíc byl na ubytovně ambasády České republiky v Dillí, takže žádné stresy. Já už z toho mám v podstatě legraci. Ten případ je tak absurdní, že nijak jinak se na to reagovat nedá. Jsem rád, že jsem doma a legálně.

Narážíte na útěk Emila Kučery, který byl v Indii odsouzen. Co si o jeho útěku myslíte?
Byla to dobře odvedená práce, Emile, gratuluji. Hrát fér se dá v případě, že hraje fér i druhá strana, a to se v tomto případě skutečně nedělo. Emil by tam pravděpodobně musel sedět do jara, kdyby to chtěl vyřešit zcela oficiálně. Bylo by dobré, aby se v Emilově případu vyřešily právní záležitosti. Emil je odsouzený, i když zatím nepravomocně, a uprchlý. A to není dobrá situace.

Už jste se kontaktovali?
Občas si s ním vyměním mail, ale ještě jsme se neviděli. Přijel jsem teprve v pondělí do Prahy. Ještě se budeme kontaktovat, mám nějaké jeho věci a musím mu je předat.

Jak se odehrálo v Indii zatčení?
Podle toho, co nám bylo řečeno, zásah v hotelu, kde nás lesníci sebrali, byl iniciován nějakým, nechci říkat přímo udáním, ale ohlášením do kanceláře lesníků. Lesníci přišli do hotelu, já jsem si původně myslel, že to byli policajti, protože mají stejné uniformy. Ptali se, co tam děláme, jestli si můžou prohlédnout naše věci. Já jsem řekl, že samozřejmě můžou. Byl jsem konsternován, proč to chtějí. Nebyli jsme si vědomi ničeho, co bychom udělali protiprávně. Zákon, který zakazuje sbírat komukoliv cokoliv, jsme neznali, to je pravda. A ten druhý zákon, který proti nám byl použit, o tom že se nesmí vstupovat a sbírat na chráněném území, jsme podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí neporušili, protože jsme nikde neviděli jedinou ceduli, že by tam měl být národní park. Všichni ostatní tam normálně chodí, domorodci, turisti, krávy…

Co následovalo potom?
Pak nám zabavili věci a nasbíraný materiál, odvezli nás do Dardžilingu, přes noc udělali předběžné roztřídění materiálu, ačkoliv tomu sami nerozuměli. Nechali nás podepsat ty nešťastné prázdné papíry, které jsme jak debilové, s prominutím, podepsali. Hned druhý den nám připsali do seznamu zabavených věcí jeden chráněný druh, který nikdy v našich materiálech nebyl a jeden se dokonce snad v Indii ani nevyskytuje. Pak nás odvezli k soudu, kde na nás čekal právník. Ten naším jménem požádal o kauci, která byla briskně zamítnuta. Večer nás odvezli do vězení, kde jsme strávili další měsíc. Tam jsme si pak v indických novinách četli další a další nesmysly, které o nás lesníci publikovali.

Jako že brouky pašujete a prodáváte?
Ano. Nejabsurdnější byl ten, že jsme členové mezinárodního gangu, který to pašuje do Číny a pak se z toho vyrábějí afrodiziaka za tisíce dolarů. Já jen podotýkám, že veškerý můj materiál byl ve formaldehydu, což je látka, která materiál zcela znehodnocuje k jakémukoliv medicínskému nebo potravinářskému použití. A oni to samozřejmě věděli. Bohužel úplně na začátku všechny naše sdělovací prostředky tyhle informace dost ochotně přijímali, ačkoliv si je mohly ověřit.

Bál jste se v nějakou chvíli, že skutečně ve vězení zůstanete?
Lidi co mě znají, vědí, že jsem nesmírně tvrdohlavý. I kdyby mi to hrozilo, budu to vědomě riskovat a nebudu dělat něco, co bych nepovažoval za správné jenom proto, abych se vězení vyhnul. Samozřejmě, vězení hrozilo. Já už jsem byl pak na celou mašinérii tak namíchnutý, že jsem si říkal: tak dobře, ať mě zavřou. Když chtějí ještě větší ostudu, mají ji mít.

Co bylo pro vás v Indii nejhorší? Bylo to vězení?
Kupodivu ne. Nebylo to příjemné, je to dvacet pět metrů dlouhá místnost, kde je uprostřed betonová cestička a po obou stranách jsou vyvýšené dlouhé dvoumetrové lavice, kde řadují chovanci, kterých je asi třicet. Nic jiného tam nebylo, v jednom rohu televize a v druhém turecké WC a kohoutek se studenou vodou.
Ale kupodivu a naštěstí se k nám spoluvězni chovali velmi slušně. Někteří ze spoluvězňů byli nejslušnější a nejinteligentnější Indové, které jsme za celou dobu potkali. Šéf místnosti, který tam byl na čtrnáct let až doživotí za vraždu, byl nesmírně inteligentní člověk. Protože tam byl už čtyři roky, měl indické právo a dárdžilingskou situaci v malíčku a byl nám daleko nápomocnější a užitečnější než všichni právníci.

Co tedy bylo nejhorší, když ne vězení?
Pro mě je nejhorší ten ztracený materiál. Je toho velká škoda, i když jsem, dnes říkám naštěstí, nechytil tři hlavní druhy, kvůli kterým jsem tam jel.
Jinak je nejdepresivnější to postupné poznání typické indické mentality. Když jsme byli ve vězení a četli jsme si lži v novinách, řekli byste si, že nás ti lidé hrozně nenávidí. Postupně jsme zjistili, že v tom není vůbec nic osobního. V Indii je typický přístup „cíl je důležitý, metody jsou nepodstatné“. Jestliže pomůžou lži, budeme lhát, jestliže pomůže padělané přiznání, paděláme přiznání. A s tímhle se strašně těžko bojuje. Soud nefunguje, tak jak by měl, není to souboj obhájce s žalobcem. Oni se sejdou někde v hospodě a dohodnou se, jak by to mohli udělat. Z toho jsme byli někdy nešťastní. Mám pocit, že náš právník vůbec nepracoval pro nás. Na to si v Indii ale zvyknete. Nejdřív vás to šokuje, pak rozčiluje a pak z toho máte legraci.

Kolik jste v Indii nasbírali brouků?
Já nemohu mluvit za Emila, ten sbírá brouky. Ale co se týče mého materiálu, z velké části to byly larvy brouků – já hledám ve shnilém dřevě, v pařezech a mrtvých stromech. Co se týče počtu kusů, mluvilo se o stovkách, ale já bych řekl, že to bylo rozhodně přes tisíc, což je úplně běžné. Populace hmyzu sebezkušenější sběratel nemůže pouhým sběrem poškodit. Což ovšem ochranáři, kteří nemají správné biologické vzdělání, nevědí, nebo nechtějí vědět.

O práci indických úřadů jste se vyjádřil poměrně jasně, ale co říkáte práci českých úřadů. Myslíte si, že vám pomohla i petice, kterou pro vás kolegové z celého světa podepisovali?
Obojí. Byly dvě věci, které nám zásadně pomohly. Jednak podpora našich zastupitelských orgánů a pana velvyslance Kmoníčka. Z Česka jsme slyšeli takové názory, že naše ambasády se starají o každého drogového dealera a o nás ne. To rozhodně nebyla pravda. Naše ambasáda dělala všechno možné i nemožné, aby nás z toho dostala.
Podotýkám, že náš případ byl na indické poměry vyřešen velmi rychle. Jsou tam lidé, kteří sedí už sedm let ve vězení, aniž by byl jejich proces ukončen, to je tam zcela běžné.
Druhá důležitá pomoc, z které jsem byl téměř dojat, byla ta široká podpora mezinárodní biologické a entomologické veřejnosti. Seznam podpisů v petici je skutečně who is who počínaje Brazílií, Japonskem a konče Spojenými státy.

Na kolik vás celá záležitost vyšla?
Když jsem odjížděl do Indie, měl jsem sebou kartu, kde bylo asi deset tisíc dolarů, a teď je tam asi tisícovka. Tak si to spočtěte. V českých korunách bych to odhadoval na dvě stě tisíc, když nepočítám čtyři měsíce zastaveného platu tady v Čechách. Ale peníze nejsou podstatné.

Jak to celé prožívala vaše rodina?
V tomhle případě říkám, naštěstí kromě matky žádné blízké příbuzné nemám. Nemám manželku, děti, to odpadlo na rozdíl od Emila. Mojí matce je 76 let a zdravotně na tom není úplně dobře. Samozřejmě jí to nedělalo radost a na klidu jí to nepřidalo. Trošku mě mrzí, že jsem jí způsobil čtyři měsíce nervů, ale sešlo se tolik nepříjemných okolností, že se to prostě musí přetrpět a nedá se nic dělat.