Tato obec je dlouhá zhruba 5 km a táhne se krásným údolím podél potoka. Má přibližně 2.600 obyvatel. Dnes už zde nic nenasvědčuje tomu, že se před více než sto lety stala dějištěm kruté bitvy.

Dne 1. července 1917, v rámci ruské Kerenského ofenzívy, se přes ni přehnaly jednotky čtyř ruských divizí a zcela zde zničily jižní křídlo urputně se tu bránícího jindřichohradeckého 75. pěšího pluku, celý olomoucký 5. prapor polních myslivců a 1. bosensko-hercegovinský pluk. Zasaženy byly i další rakousko-uherské jednotky, jako například jihlavský 81. a berounský 88. pěší pluk. V bojích byli tehdy zajati velitelé III. a IV. praporu 75. pěš. pluku podplukovník Daubek a major Malý. Odolávali tu se svými vojáky v ruském obklíčení téměř tři hodiny a doufali ve vysvobození, které však nepřišlo. V 15.00 hodin pak poštovním holubem poslali své poslední hlášení: „Dvě a tři čtvrtě hodiny jsme vytrvali na přikázaném místě. Bez podpory, v obklíčení, v boji zblízka hledíme vstříc zajetí. Sláva pěšímu pluku č. 75! Pplk. Daubek, mjr. Malý.“

Jednalo se o tragickou bitvu. Hned první hodinu bojů měly rakousko-uherské jednotky přibližně tisíc padlých, raněných, zajatých a pohřešovaných, a to na úseku širokém pouze 6 km. Také ruské oddíly měly velké ztráty a v důsledku toho druhý den v jižní části už většinou nešly do další ofenzívy a útočila jen Československá střelecká brigáda, rozložená v úseku Zborov – Josefovka.

Cílem mého výzkumu v Koňuchách bylo navštívit dva tamní hřbitovy a přesvědčit se, zda se zde nenachází mohyla padlých vojáků rakousko-uherské armády, podobná té v Josefovce, nebo jednotlivé hroby vojáků. Na obou hřbitovech jsem objevil místo, kde bylo pravděpodobně vojenské oddělení. Mohyla však nalezena nebyla. Buď zde nikdy žádná neexistovala a hroby se nedochovaly, nebo byla zničena během socializmu.

Na starých kamenných křížích a na náhrobcích jsem si povšiml zásahů od střel. Jedná se o němé svědky bojů o Koňuchy. Na hřbitově u kostela Nanebevzetí Panny Marie je mohyla kozáků padlých v roce 1648 a zanedbaný památník sovětským vojákům z 2. svět. války. Právě zde by mohlo být vojenské oddělení a mohou tu spočívat i ostatky rakousko-uherských vojáků. Během průchodu obcí jsem byl několikrát zastaven místními obyvateli a musel jim vysvětlovat, co zde chci a odkud pocházím. Po objasnění okolností mi však vždy vyšli náležitě vstříc.

Posledním pracovním dnem Expedice Josefovka, která jela ve složení Miloslav Sviták, Daniel Somr a Pavel Kalma, bylo pondělí 29. dubna. Hned ráno jsme se přesunuli ze Zborova zpět do Burštýna, který se tak opět stal cílem našeho ubytování. V plánu byla další dokumentace bojiště v prostoru Starého Martinova.

Aniž bych to tušil nebo dokonce plánoval, při příjezdu do vsi jsem zjistil, že se na místním hřbitově zanedlouho uskuteční bohoslužba, při níž kněz vykropí hroby a lidé se u nich modlí za své mrtvé. Jak už jsem uvedl v předešlých dílech, Ukrajinci v té době slavili Velikonoce, které jsou zde o týden později než v České republice. Bohoslužbu vedl zdejší kněz Michael Koljanko, který také u mohyly padlých vojáků rakousko-uherské armády pronesl modlitbu za příslušníky jindřichohradeckého 75. pěšího pluku. Celého pietního aktu se zúčastnila i starostka Starého Martinova Olga Chariv a další zástupci obce.

Dokončení příště.

Miloslav Sviták