Rozloučení v suchdolském kostele sv. Mikuláše začalo úderem 11 hodiny. Na poslední cestu Adama kromě rodiny a nejbližších přátel přišli vyprovodit také spolužáci, sousedi, ale i lidé, kteří ho osobně neznali a přesto se jich jeho příběh dotýkal. Smutečních hostů dorazilo tolik, že se do kostela všichni nevešli. Rodina uvnitř zřídila také pietní místo s fotografiemi, kde mohli příchozí na Adama zavzpomínat a zapálit svíčku.
Smuteční řeč přečetl Adamův bratr Ondřej. „Adam byl velmi dobrosrdečný a laskavý, pomáhal lidem svým vlídným slovem, které měl pro každého. Kdo z nás nepřestává myslet na druhé, přestože se mu mnohdy nedostává téhož nazpět? Kolik z nás pomáhá nemocným a starým a kolik z nás je dokáže doprovázet na jejich poslední cestě? Takových není mnoho. S radostí a láskou působil při bohoslužbách ve vídeňském kostele jako hlavní ministrant. Nebyla slavnostní mše, na níž by nenesl kadidelnici nebo nešel v čele s křížkem. Při farních slavnostech se staral o dobrou náladu a hostil všechny českým pivem nebo domácím punčem. Když přijel, ministroval v suchdolském kostele, kam pravidelně vozil svoji babičku,“ zmínil ve smuteční řeči Ondřej a dodal, že jeho bratr Adam byl zároveň dobrodruh, rád cestoval a poznával památky a kulturu jiných zemí. Těšilo ho ale i posezení s přáteli, dobré jídlo nebo atmosféra kaváren. „Byl pořádkumilovný, nikdy nenechával nic na poslední chvíli, přišel vždy včas a připraven. Měl radost, když mohl pro druhé přichystat nějakou oslavu, pohostit či přivézt drobný dárek. V roli Mikuláše obdarovával děti na farní besídce. Pravidelně se účastnil tříkrálové sbírky a jiných církevních akcí ve vídeňské farnosti. Vyučoval německý a český jazyk, byl velmi oblíbený a žádaný díky své povaze,“ dojemně vzpomínal na svého bratra Ondřej. „Adámku, máme tě všichni moc rádi a vůbec si nedovedeme představit, že už nepřijedeš a nezvedneš telefon či si nepohraješ s naší kočičkou Čiky. Děkujeme ti za krásná léta a chvíle prožité s tebou. Vzpomínka na tebe nikdy nezemře, v našich srdcích budeš žít dál. Ať je ti tam nahoře v nebi dobře a dohlížej na nás,“ vzkázal na závěr své řeči.
Na pohřeb dorazili také zahraniční účastníci. Adam měl totiž řadu přátel a známých i v Rakousku, kde studoval. Navštěvoval střední školu v Gmündu a následně univerzitu ve Vídni, kterou zakončil bakalářským titulem. Se vzpomínkou vystoupila před smuteční hosty i jeho kamarádka Bettine. Adam pro ni byl jako mladší bratr. „Člověk má v životě spoustu přátel, ale jenom pár skutečných, na které se může spolehnout, kterým může zavolat i uprostřed noci, když se něco děje. K takovýmto nejlepším přátelům Adam patřil. Tancovali jsme, smáli se i jsme společně plakali. Zažili jsem spolu opravdu dobré časy a mysleli jsme, že nikdy neskončí,“ zmínila Bettine, která podle svých slov stále čeká, až se otevřou dveře a Adam jako vždy srdečně pozdraví: „Servus“.
Adam se rád vzdělával. Absolvoval i dva půlroční pobyty na univerzitě v anglickém Cambridge. Využil zároveň možnosti ročního studia na Univerzitě Karlově v Praze v rámci mezinárodní spolupráce. Tato volba se mu ale stala na konci loňského roku osudnou. „Chodili jsme spolu na stejné hodiny. Výrazně na mě zapůsobily jeho vlastnosti, které z něj vyzařovaly. Snažil se kolem sebe rozdávat radost a hodně komunikovat. Tím hodně změnil i náš školní kolektiv, který je jinak uzavřený. Když bylo Adamovi zle, přesto se usmíval a ptal se ostatních, jak se jim daří. Navíc byl velmi velkorysý, neustále přemýšlel, jak by komu prospěl, koho by potěšil a kde je potřeba pomoci,“ řekla o Adamovi Marie Hedvíková, spolužačka z vysoké školy, která pro to, co se stalo, prý nenachází slov.
Smuteční obřad v kostele sv. Mikuláše skončil v pravé poledne. Poté se za zvuků zvonů a živé hudby vydal dlouhý smuteční průvod za rakví na suchdolský hřbitov, kde všichni Adama společně uložili a věnovali mu modlitbu.
