Mnohé výdělečné činnosti našich předků nemilosrdně spláchl čas, ruku v ruce se strojovou výrobou. Jedním z takových řemesel, které nepřežilo do dnešních dob, je postřihač. Dlouhou dobu byl ve většině měst součástí cechu soukenického, krom postřihačů pražských, kteří dostali svá samostatná cechovní privilegia už v roce 1399.


Ale podívejme se nejprve na náplň práce tohoto řemeslníka. Když se řekne, že měl na starosti dokončovací práce na suknu, tj. zastřihování nestejně dlouhého vlasu, napínání sukna a celkovou doúpravu, zní to opravdu velice jednoduše. Ale tak jednoduché to určitě neměl. Pro každý postav sukna si musel nejprve k soukeníkovi dojít. K tomu mu sloužila velká nůše, pro kterou mu hanlivě přezdívali krosnař. Ve své dílně měl připravené obrovské, až 20 kg těžké a přes jeden metr dlouhé nůžky (odtud další pojmenování, které jim nebylo vhod – nůžkař) a těmi sukno upravoval.

Zajímavé je i to, že v podstatě nebyla žádná „šablona" na tento pracovní nástroj. Prostě každý kovář vykoval tyto obří nůžky podle svého. Bohužel se jich do dnešních dob mnoho nezachovalo, protože když postřihač přestal vykonávat své řemeslo, nechal prostě železo překovat na něco užitečnějšího.
Pokud mistr postřihač pracoval ve velkém městě, kde bylo více soukeníků, jeho činnosti předcházel ještě jiný řemeslník, zvaný rajféř. Ten vyškubával (nebo seškraboval) uzlíky, které vznikly při tkaní sukna. K tomu používal zvláštní nástroj, takzvaný nopeisen. Toto cizokrajně znějící slovo pochází z francouzského „noppe" neboli uzlík.


Naopak v městech malých, ve kterých logicky bylo i málo soukeníků, vyskytoval se kolikrát pouze jeden postřihač na celé městečko. Proto se tito řemeslníci zabývali mnohdy i obchodem a v žádném společenství ani organizováni nebyli. To se ovšem netýkalo pražských postřihačů. V roce 1500 jich na sto soukeníků připadlo 34. Proto i jejich cech byl zcela samostatný a jak se dozvíme za chvilku, ke škodě řemeslníků hradeckých, dosti rozpínavý.

Ale vraťme se zpět do našeho města k našim mistrům potřihačům. Součástí soukenického cechu byli nedobrovolně až do konce 17. století, kdy se jim konečně podařilo odtrhnout se. Ačkoliv privilegia měli společná, matku pokladnici mělo každé řemeslo svou.

A jak už bylo mnohokrát řečeno, nebylo většího provinění, než urážka této relikvie. Proto není divu, že se roku 1612 do vězení dostal mistr postřihačský Lorenc, kterého cech soudil zprvu jen pro nějakou maličkost a měl dostal trest mírný. To by ovšem musela být mírná i jeho povaha. Když Lorenc uslyšel rozsudek, nehledě na otevřenou pokladnici, začal tlouct do stolu tak silně, až matka nadskakovala. Přitom kolem sebe křičel, že se celý cech proti němu co vrány pozdvihuje!" Provinění veliké – trest tomu jistě odpovídal.

Ale nebyly spory pouze uvnitř společenství. Největší hádky měli postřihači pochopitelně se soukeníky. A tyto spory jim způsobily starosti a potíže na několik dalších let. Roku 1694, těsně před odtržením, se na radnici tolik poškorpili, že rychtář musel pomocí žíly, neboli práva (asi 70-80 cm dlouhý obušek, spletený ze sedmi prutů), ven všechny z radnice vymrskat. A jelikož se Hradečtí stále nemohli dohodnout, vzali celý spor do svých rukou pražští radní. Možná, kdyby hradečtí postřihači viděli do budoucna, raději by se dobrovolně se soukeníky smířili. Pražští páni totiž viděli příležitost, jak si pomocí tohoto sporu trochu přivydělat. A tak bylo sice vše vyřešeno smírem, ale obě znesvářené hradecké strany se nadlouho zadlužily.

Bohužel, nebyly dluhy to jediné, čím postřihači na svou neústupnost doplatili.
Pod svá „ochranná křídla" si je vzal právě už zmíněný cech pražský, což by možná nebyla taková katastrofa, kdyby si pražští kolegové nevymínili jednu zvláštnost. V Praze se výuční listy jindřichohradecké uznávat nebudou.

Když roku 1705 do Prahy zavítal tovaryš z Hradce, musel dokonce zaplatit pokutu 20 tolarů. To byl jeho plat přibližně za pět týdnů. A to vše jen proto, že měl nepatřičný (neplatný) výuční list. Pražané usilovali o to, aby v zemi existoval postřihačský cech opět pouze jeden a to ten jejich a ostatní mu byli podřízeni. To bylo velice chytré, protože veškeré platy by jim plynuly do jejich pokladny. Hradečtí se proti takové nespravedlnosti samozřejmě chtěli bránit. Ale náš magistrát nepochopitelně rozhodl jinak. A to v podstatě proti svým.

Byl vydán přísný zákaz o čemkoliv s Pražany jednat. To byla pro hradecké mistry docela rána pod pás. Proto se obrátili na hraběte Černína, jako na svou poslední naději. Ačkoliv příznivému vyřízení příliš nevěřili, hrabě překvapivě jejich argumenty uznal. Tvrdili totiž, celkem logicky, že pokud se mistři postřihačští připojí ku Praze, bude to konec jednoho hradeckého cechu a celé město upadne v nevážnost. Jako jeden z dalších významných argumentů připojili i slavatovská privilegia, která byla stále platná a nebylo možno je neuznat.

Uplynulo dalších pár let (1715) a rozpínavost pražských řemeslníků hradecké opět přiměla k podání stížnosti. Aby dodali svému jednání váhy, obrací se tentokrát na samotného císaře. Černín ale bere záležitost do svých rukou a vymůže hradeckým postřihačům jednou provždy samostatnost. Nic však není zadarmo. Aby dosáhli svobody, musejí Praze čtvrtletně platit 150 zlatých a zavázat se, že počet mistrů ve městě nepřesáhne dvanáct. Myslím, že to bylo celkem hořké vítězství.

Smůla neprovázela však jen celý cech, ale i jeho jednotlivé členy. Roku 1735 cechmistru Petru Pavlu Hájkovi kdosi ukradl ze svěřené pokladnice 113 zlatých. Musel je zaplatit ze svého. Jen pro představu, o jak velkou částku se asi jednalo. Stálo ho to skoro stejně jako odkoupení mistrovského postřihačského práva od vdovy po mistru.

Tak jako v ostatních řemeslech byli i tady někteří lidé méně pracovití a o to více vynalézaví. Takový mistr Racek roku 1774 nedbal cechovního nařízení o přijímání pouhých tří tovaryšů a zaměstnal jich rovnou pět. Ale to už se snášel soumrak na cech postřihačský. Poslední mistr tohoto řemesla Josef Ježek zemřel v Hradci 16. dubna 1802. Společenství, do kterého se hrdě hlásil po celý svůj pracovní život, ho v Čechách přežilo o rovných padesát let.

Pozn.: Ukradených 113 zlatých mělo hodnotu čtrnácti krav nebo také 450 husí. Byl to plat např. zednického mistra za 14 měsíců.

Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce
Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve XIV.
a XV. století.

MARCELA HANDLOVÁ