Povolání však opustit nehodlá a chce se k němu po mateřské rozhodně vrátit.

„Práce zdravotní sestry je sice velmi náročná, ale také nesmírně krásná a zajímavá. Odměnou je pro člověka hlavně vděčnost, kterou mu pacienti vyjádří. Určitě bych tedy neměnila a v budoucnu bych chtěla u starších lidí zůstat. Ať už v léčebně dlouhodobě nemocných nebo třeba v domově důchodců,“ říká.

Ošetřovala hlavně pacienty v pokročilém věku nebo s těžkými onemocněními. U těchto lidí je prý důležitá hlavně empatie – schopnost vcítit se. „Práce s nimi je podobná té s dětmi. Samozřejmá je proto také trpělivost a v žádném případě nezvyšovat hlas.“

Markéta Mervardová se prý chce dále vzdělávat ve svém oboru. Vybrala si, jak jinak, než dálkové studium geriatrie, do kterého je zapsaná, ale posunula si ho kvůli mateřským povinnostem.

„Od pacientů v léčebně dlouhodobě nemocných jsem se také mnohé neučila. Mnozí se potřebovali vypovídat a předali mi během mé práce řadu cenných rad a zkušeností. Mnohokrát na mě vyšla také štědrovečerní noční služba. Snažila jsem se, aby hlavně nebyli smutní. Mnohdy se mi to až tolik nedařilo, protože je přepadali vzpomínky a melancholická nálada,“ říká.

Pro toto povolání by měl mít člověk samozřejmě určité vlohy: „Práci zdravotní sestry může vykonávat každý, kdo se dokáže obětovat pro druhé. Musí umět také komunikovat s lidmi a neošklivit si činnosti, které jsou s povoláním sestry spojené. V léčebně dlouhodobě nemocných je to například přebalování pacientů.“

Nejsmutnější okamžiky zažila vždy, když jí nadobro odešel nějaký pacient či pacientka. „Smrt je vždy bolestná. Pokud jsem se o pacienta starala dlouhou dobu a dobře ho poznala, těžce jsem jeho odchod nesla. I s tím se musí při mém povolání počítat. Takový je koloběh života, jedni se narodí a druzí zemřou.“