Nakonec se z něho stal policista a ještě k tomu psovod. Právě psi se mu stali osudnými.

Po hořkých zkušenostech z koncentračního tábora věděl moc dobře, co dokáží, a přesto je nepřestal mít rád. Mezi hodně pejskaři, a to ať již v oblasti služební a nebo dnes i myslivecké kynologie, je uznávaným psovodem.

Jak všechno začalo?

„Ani jsem pořádně nevěděl, co dělám. Vše jsem se prakticky dozvěděl až po válce. Přišel za mnou člověk, že otec dělá na dráze a abych něco dovezl do Prahy. Kufr měl dvojité dno a já netušil, co vezu. V Praze na mě čekal chlap s novým topůrkem od krumpáče a dostal jsem zase jiný kufr,“ začíná Jan Dušek vyprávět o okamžicích, které předcházely jeho zatčení gestapem v dubnu roku 1943.

Prozradila ho tehdy spojka a ten člověk se poté oběsil.

„Sedm dní jsem nedostal nic jíst, klečel jsem na zemi a modlil se. Pak jsem přestal věřit v boha, kdyby existoval, tak něco takového nedopustí,“ vrací se ve vzpomínkách Dušek.

Přežil transport smrti a v koncentračním táboře Buchenwald se nakonec dostal ke psům, tedy k takzvanému psímu komandu.

Zní to možná hrozně, ale hlavně měl jídlo. „Brali jsme žrádlo pro psy, vozilo se tam maso z fronty a když nebylo zbytí, tak se někdo z nás rozběhl proti elektrickým drátům se psem v zádech a na poslední chvíli ucukl a pes skončil v pletivu,“ nastiňuje, jak se obstarávala potrava. Přiznává, že snědl víc psů, než si kdo dovede představit.

Ve psím komandu bývalo na 300 lidí a asi pětistovka psů. Úkolem bylo je vycvičit. „Trénovalo se to na nahé tělo, většinou na židy, ale pak se ukázalo, že se to moc neosvědčuje, protože ti psi pak na oblečeného třeba partyzána nechtěli zaútočit,“ vysvětluje Jan Dušek a ukazuje, jaké má obrovské jizvy od psích zubů.

Jsou věci, které se snad ani nedají popsat, jak se zvyšovala útočnost zvířat.

Jan Dušek však do dneška tvrdí, že je daleko snadnější psa odnaučit kousat, než ho to učit. Nakonec se mu právě výcvik psů stal celoživotní náplní.

Po válce až do roku 1947 sloužil při ochraně hranice na Knížecích Pláních, kde se mimo jiné mnohokrát setkal s nekorunovaným králem Šumavy – agentem Hasilem, a poté pracoval jako policejní psovod v Třeboni.