Přesto dnes příslušníci Stráže obrany státu zůstali téměř zapomenuti, skryti ve stínu vojáků II. odboje. Jak ukázal rok 1938, neprávem.
Vraťme se ale nejprve do roku 1933. Tehdy se v sousedním Německu chopil moci Adolf Hitler a začal svou agresivní politikou ohrožovat sousední země, zejména Československo. To si bylo ohrožení ze strany nacistického Německa vědomo a snažilo se zajišťovat své pozice. V polovině 30. let zahájilo reorganizaci a modernizaci své armády a výstavbu opevnění.

V roce 1936 došlo i k zřízení Stráže obrany státu, označované zkratkou SOS. Jednalo se o bezpečnostní sbor složený z příslušníků finanční stráže, kteří už tehdy vykonávali střežení státní hranice, četnictva a policie. V době míru měli působit ve svém vlastním resortu a teprve v případě ohrožení státu se spojit v jeden celek doplněný o vojenské posily, to znamená záložníky čs. armády, žijící v pohraničí.

K oficiálnímu ustavení SOS došlo na základě vládního nařízení z 23. října 1936. V celém Československu bylo postupně zřízeno 31 praporů SOS. Na Jindřichohradecku a Třeboňsku vznikl prapor SOS J. Hradec, jehož velením byl pověřen mjr. pěch. Jaroslav Černík. Jeho západním sousedem byl prapor SOS České Budějovice a na východě prapor SOS Moravské Budějovice.

K prvnímu nasazení SOS došlo v květnu 1938 během tzv. částečné mobilizace.

Podruhé byla Stráž obrany státu aktivována 14. září 1938 v důsledku henleinovského povstání, které zachvátilo celé české a moravsko-slezské pohraničí. Jen den předtím, 13. září, bylo během střetů mezi vzbouřenci a čs. bezpečnostními silami zabito sedm četníků a další byli zraněni.

Tíhu bojů nesla především Stráž obrany státu, která byla na svých pohraničních stanovištích vystavena dlouhodobému tlaku povstalců a byla prakticky v neustálém kontaktu s nepřítelem, a to od 14. září do počátku října 1938, a později na nových pomnichovských hranicích ještě setrvala další měsíc. Příslušníci SOS byli během této doby vystaveni neustálým přepadům, prováděným zejména v noci.

Od 17. září 1938 měla SOS nebezpečného soupeře – sudetoněmecký Freikorps, jednotku zformovanou na území Německa a Rakouska ze zbraně schopných mužů německé národnosti, kteří už předtím uprchli za hranice. Dalším nepřítelem příslušníků SOS byla únava a naprosté vyčerpání z tak dlouhotrvající služby.

Často se dnes hovoří o tom, že jsme v září 1938 nebojovali a odstoupili své pohraničí bez jediného výstřelu. Není tomu tak. Třebaže na podzim 1938 k válce mezi ČSR a Německem vlivem Mnichovského diktátu nedošlo, padlo od 13. září 1938 do 16. března 1939 během různých střetů na hranicích s Německem, Polskem a Maďarskem nejméně 60 vojáků čs. armády, 41 příslušníků finanční stráže, 43 četníků a policistů. Celkem 404 jich bylo zraněno, další odvlečeni za hranice. Většina těchto obětí jde právě na vrub příslušníků SOS. I jižní Čechy měly své mrtvé.

Zatímco na Jindřichohradecku vypadala situace klidněji, na Českobudějovicku došlo k závažným incidentům. Jen na ukázku jsem vybral tři místa – Vyšší Brod, Cetviny, Český Krumlov. Všude tam musela dokonce i zasahovat obrněná technika čs. armády, aby pomohla vyčerpaným jednotkám SOS čelit náporu povstalců.

Na Jindřichohradecku se bojovalo o celní úřad ve Staňkově a o Romavu a Starou Huť, dnes již neexistující obce stojící na státní hranici poblíž Starého Města pod Landštejnem.

VZPOMÍNÁME:

Během bojů v jižních Čechách padli:
dozorce finanční stráže Václav KLIMEŠ, vrchní četnický strážmistr Antonín MĚSÍČEK, z příslušníků čs. armády: Jan BOHÁČ, Martin MACHT, František PODLAHA, František STANĚK, vše vojíni v záloze pěšího pluku 1, dále pak Petr SLÁDEK, vojenská posila SOS, a Antonín MEJZLÍK, vojín cyklistické roty.
Další byli zraněni nebo odvlečeni za hranice, mezi nimi i četník Slavomír BALOUN z jindřichohradeckého praporu SOS, který byl v Romavě zajat henleinovci.

   Miloslav Sviták