Co ale potom následovalo, označuje sám za trpaslíkové šílenství.
„Chtěl jsem udělat naschvál manželce, protože ona byla učitelka kreslení a trpaslík byl kýč. Pak jsem ale zjistil, že je furt někdo chce a začal jsem je vyrábět, posléze i prodávat a pak se to zvrhlo ve velkovýrobu trpaslíků,“ popsal začátky svého podnikání. Od rána do večera tak na začátku osmdesátých let nedělal nic jiného než trpaslíky.
Jan Šnelzer vystudoval na průmyslovce obor elektrikář. Prý nechtěl být úředníkem.
„Chvíli jsem měl taky hospodu na Landštejně, tam to byla divočina. Také jsem chvíli vařil. A pak právě přišli trpaslíci,“ popsal svou profesní cestu.
Prvního trpaslíka dělal snadno. Vzpomíná, že vzorového si půjčil od pana Mareše, který ho měl na zahradě. „Dělal jsem podle toho formu. Neuměl jsem to, dělal jsem laminátovou, vytvrzoval to v troubě podobného sporáku, jako mám teď doma. Tomu originálu upadly nohy, tak jsem to lepil, majitel nadával,“ usmíval se a vyprávěl dál: „Ale teď už jsem ve formách odborník, udělal jsem jich na padesát trpaslíků. Dál už jsem totiž chtěl jít svou cestou. Prvně jsem dělal takové neforemné, ale pak už jsem se naučil modelovat z hlíny,“ dodal. Než forma vznikne, trvá to podle něho třeba i 14 dní. „Pořád to mačkáte, natahujete a pak to na vás promluví, že to je ono. Pak už to je během chvíle, doděláte detaily a děláte formu. Ale také jsem to zprvu neuměl. Jak je to masívní, musí být měkká hlína a trpaslík byl čím dál menší. Až jsem přišel na to, že dovnitř musím dát vzpěry ze dřeva, aby to nemělo kam klesat. První trpaslíky jsem měl nízké,“ podotkl.
Nejdříve prý trpaslíky malovaly ženské, sám tvůrce později zvolil stříkání. „Je tam lepší přechod třeba mezi vousy a kabátkem, je to plynulé, není to tak ostré jako štětcem. A oči mi domalovávala manželka. Ta tomu dala tu něžnost,“ zasnil se.
Fotogalerie: Jan Šnelzer vyráběl trpaslíky déle než třicet let
Kolik trpaslíků vyrobil, sám ani neví. Určitě tisíce. „Tak jsem si vyhrál a vznikl i Ráj trpaslíků. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vznikla střecha, skála s křemeny, pod tím asi pět set metrů kabelů. Byl tam vodopád i trpaslík, co čůrá do bazénku. Hrálo to. Tak jsem se vyblbnul. Největší odměna byla, že se z toho radovaly děti,“ usmíval se.
Až pak jednou, asi před třemi roky, nastal podle Jana Šnelzera soumrak trpaslíků. „Před třemi roky měli asi lidi jiné starosti. Tak jsem skončil, ukončil živnost a nechal jsem si jen jednoho posledního trpaslíka a pár nedodělaných,“ pokrčil rameny.
Poslední trpaslík má prý asi dva metráky. „Je přejatý. Chodil sem nějaký Bohouš, byl za umělce a vymodeloval ho kamarádovi, tak jsem pak od nich koupil formu,“ vzpomněl si. Sám trpaslíkům často jména nedával. „Spíš jen takové domácí názvy jako Lenoch a podobně. Dělal jsem ale i trpaslíky s obličeji kamarádů, ale ono se to pak zkreslí, když se tomu dají fousy,“ upozornil.
Kuriozitou je určitě trpaslík s obličejem Václava Havla. „Udělal jsem ho ale se samopalem. Měl ho ještě ombudsman Otakar Motejl, ten sem přišel, tak jsem mu dal ještě popelníček, za to, jak pěkně kouří,“ zavzpomínal a dodal, že právě o trpaslíka se samopalem byl velký zájem. „Ale on si není ani moc podobný, i když jsem mu tu pihu udělal, ale jak tomu dáte fousy, tak už je to někdo jiný,“ zopakoval.
Největší úspěch měl ale prý trpaslík s lucerničkou, potom Krakonošové. „A veliký zájem byl o vodníky. Toho jsem dělal podle vnoučkova obličeje a on byl takovej milej,“ pousmál se. Naopak trpaslík Karlík s pleší neměl úspěch vůbec. „A myslel jsem, že lidi budou chtít lvy a dávat si je vedle dveří. Ale kdepak, ani forma se mi nezaplatila,“ mávl rukou. „Než jsem se to naučil, tak to trvalo. Jsou v tom fígle. Ale byl jsem s touhle prací spokojený, hlavně s tím, že jsem dělal radost,“ uzavřel.
