Tehdy pracoval jako redaktor Jihočeské pravdy, která 21. srpna roku 1968 vyšla navíc ve dvou mimořádných vydáních, v současnosti externě spolupracuje s redakcí Jindřichohradeckého deníku a znám je zejména příznivcům sportu.

Jak po těch čtyřiceti letech vzpomínáte na srpnové dny roku 68?
Pro nás to začalo vlastně na Třeboňsku. Ráno přišla do práce zpráva, že Rusové jedou od východu, a tak jsme s kolegou vyrazili proti nim. V Bertiných lázních tehdy fungoval štáb narychlo zorganizovaných lidí, kteří mapovali příjezd Rusů. Tam jsme se dozvěděli, že uhnuli na Pacov a do Českých Budějovic přijedou tedy od severu. První tanky se zastavily nad Borkem. Byl tam takový vazoun traktorista, který postavil traktor a pak se pověsil na hlaveň tanku. Snažili se ho setřást . . . Lidé tehdy rvali v lese větve a cpali je do průzorů. Všechno jsem tehdy fotil.

Jak to bylo s chodem redakce? 21. srpna vyšla dokonce dvě mimořádná vydání Jihočeské pravdy?
Redakce ještě několik dní po okupaci fungovala dál, protože nás hned nenašli, stejně jako rozhlas. Už od Pražského jara byla redakce rozdělená, a tak vzápětí takzvané „staré struktury“ dostaly dovolenou a pracovalo nás jenom pět. Redakce byla tehdy součástí tiskárny a když ji asi za tři až čtyři dny Rusové obsadili, měli jsme již předem domluveno, kde se sejdeme. Nejhorší bylo, že nám tam zůstaly negativy, magnetofonové nahrávky a podobně.

close zoom_in

Vymysleli jste tehdy nějaký strategický plán?
Rozhodl jsem se, že tam pro všechno druhý den dojdu. Tehdy hrozilo vyhlášení stanného práva, a tak jsem si připravil historku o zapomenutých klíčích od bytu, že nebudu přece spát venku. Nechal jsem si zavolat velitele a vysvětlil mu situaci. Dal mi s sebou nějakého Mongola, či co byl zač, aby mne hlídal. Ten člověk evidentně nevěděl o technice vůbec nic, protože jsem si před jeho zraky sundal ze šňůry negativy, v kanceláři šéfredaktora vzal celý magnetofon a všechno odnesl ve sportovní tašce. Byl to normální voják, nevěděl ani, co to je, ani kde vlastně je.

Tehdy jste sice negativy uchránil, ale když se na vás před pár dny redakce Deníku obrátila s žádostí o zapůjčení dobových fotografií, uvedl jste, že jste o všechno přišel. Co se stalo?
Když jsem o řadu let později pracoval jako řidič u Stavoprojektu, fotil jsem pro podnik načerno vesnice pro územní plánování a podobně, a měl jsem tam fotolaboratoř. Tady jsem měl negativy uschované, protože po mně stále šla státní bezpečnost. Mít je schované v bytě nebo na chalupě, kde žila matka, jsem nechtěl. No a po jedné šťáře negativy prostě zmizely.

Máte na pohnuté srpnové dny roku 68 nějaký stěžejní zážitek?
Nejzajímavější asi bylo, jak mě zatýkali naši lidi. Vlastně jsem to tehdy i napsal . . .
První den okupace odpoledne nám nabídl své služby jeden karosář, k němuž si dal nastříkat před tím nějaký redaktor ČTK z Prahy auto. Šlo o pancéřovaný tatraplán, který měl místo střechy stahovací prostor. To auto bylo údajně po Janu Masarykovi. Dalo se z něj dobře fotit, a tak nám ten člověk nabídl, že pro nás bude zadarmo jezdit. Hodně jsem fotil na letišti, které už bylo obsazené. Tohle auto mě tedy dovezlo na konečnou autobusu, pak jsem jezdil v prostoru letiště s jakýmsi traktoristou. Když jsem se vracel zpět k autu, bylo kolem spousta lidí a křičeli, že jsme zrádci. Rádio totiž hlásilo značky aut, v nichž byli kolaboranti, kteří pomáhali Rusům. Naše auto mělo pražskou značku, a tak jsme také upadli v nemilost. Ti lidé by nás tam byli asi lynčovali, nepomohl ani novinářský průkaz, a tak nás vlastně zachránili naši policajti. Znali mě, dali mi želízka a odvedli na stanici. Tam jsem musel počkat, až se situace uklidní.
Podle archivních materiálů tehdejší „Jihočeská“ ale vycházela, i když byly redakce i tiskárna obsazeny.
Sídlili jsme různě, ve Frutě, Škodovce, Parku kultury. Používal se cyklostyl, pak se tisklo v Artypě. Trvalo to tak čtrnáct dní, do doby, než se vrátil Dubček z Moskvy. Poté vojáci odešli, stáhli se z redakce i tiskárny. Fungovali jsme dál, i když už to bylo názorově okleštěné. Vydrželi jsme do ledna 1969, pak nás vyhodili.