V minulých dvou dílech, které jsme věnovali ubohé Perchtě z Rožmberka, budoucí bílé paní, jsme se zmínili několikrát i o jejím bratru Jindřichovi.
V díle dnešním se na tohoto, v pořadí druhého vladaře rožmberského domu, zaměříme podrobněji.

Jindřich IV. a jeho vášně

Ze všech šesti dětí, které se Oldřichovi z manželství s Kateřinou z Vartemberka narodili, byl otci nejpodobnější. Miloval rytířská klání, honby a ostatní zábavy tehdejšího panstva. Za svůj poměrně krátký život se propracoval k funkci vrchního hejtmana se Slezsku. Bylo to v roce 1454, Jindřichovi bylo něco kolem pětadvaceti a před sebou měl jen tři roky života.
My mu však dopřejeme ještě nějaký ten čas a vrátíme se před rok 1450, kdy sloužil ve vojsku římského krále Fridricha III. O pár let později ale stojí už na opačné straně, proti tomuto panovníkovi. Nebyl to ale obvyklý „rožmberský přerod" pro vlastní zájem. Tentokrát hájil zájmy celé české země. Fridrich III., v této chvíli, roku 1452, už císař, byl poručníkem Ladislava Pohrobka, který měl usednout na český trůn. A nechtěl nám ho vydat. Proto se česká šlechta spojila a rozhodla se pro vojenskou sílu.
Vše se podařilo a Ladislav byl následujícího roku v Čechách. 28. října byl korunován českým králem.
O rok později získává Jindřich už zmiňovaný úřad královského hejtmana a s ním i tu samou funkci v Šestiměstí a Slezsku. Předání úřadů nebylo jen tak ledajaké. Při této příležitosti se ve Vratislavi, kde se ceremoniál konal, uskutečnily nákladné a velmi okázalé turnaje a jiné rytířské kratochvíle. Na nich se náš Jindřich utkal s „německým Achillem". Tak byl totiž nazýván braniborský markrabě Albrecht pro svou neporazitelnost. A možná, že i pro další své zásluhy. Ze dvou manželství se mu totiž narodilo 17 dětí.

Varování nebylo vyslyšeno

Klání mezi oběma siláky skončilo tím, že Jindřich prohrál záponu v hodnotě 20 zlatých (ozdobná přezka na upevnění opasku), ale zároveň vyhrál koně za 100 zlatých. Právě po takových rytířských turnajích psávala Perchta svému bratrovi nejen o své bídě, ale i o tom, že by neměl tak snadno život vydávat všanc a časem nehýřit. Jakoby snad tušila bratrův brzký konec. Ale lehkomyslný Jindřich odpovídal vždy stejně (v podstatě jako každý mladý člověk každé doby). „I kdybych život při tom ztratil, chci v turnajích a jiných kratochvílích být dobrým rytířem."
Přichází rok 1456, který bude pro Jindřicha tím předposledním. Spolu s dalšími českými šlechtici se vydává s králem Ladislavem Pohrobkem do Srbska na tažení proti Turkům. Na zpáteční cestě se nejen on, ale i několik dalších mužů z jeho doprovodu nakazí tolik obávaným morem. Není bez zajímavosti, že se tenkrát začalo šuškat, že v jeho smrti má prsty zemský správce Jiří z Poděbrad. Bylo to pochopitelně vyvráceno. Obvinění z travičství však Jiří z Poděbrad byl nucen za svůj život vyvracet celkem třikrát.

Krátký život, žádné děti

Děti se z krátkého Jindřichova manželství s Anežkou ze Šaumburka nenarodily žádné. I když některé zdroje uvádějí narození dcery Jany. Mužský potomek však rozhodně žádný nebyl. Anežka se po smrti svého prvního muže opět provdala, tentokrát za hraběte z Hardegu, ale po několika málo letech zemřela.
Jindřich IV. z Rožmberka, druhý krumlovský a rožmberský vladař, jehož panování spadá do let 1451 – 1457, zemřel ve Vídni, 25. ledna roku 1457. Nebylo mu ještě ani třicet let.

Kdo Jindřicha nahradí?

Když Jindřich IV. opustil tento svět, bylo potřeba se poohlédnout po jeho nástupci. S druhým bratrem Joštem se vůbec nedalo počítat. To však neznamená, že ho vynecháme i my. Podívejme se krátce na jeho život.
Jošt II.z Rožmberka, který se narodil 11. listopadu 1430, se dal na dráhu duchovní. Proto se nemohl stát vladařem rožmberským. Ale určitě nelitoval. Jeho kariéra šla strmě nahoru. Vstoupil do řádu sv. Jana Jeruzalémského (johanité) a už ve svých jednadvaceti letech se stává proboštem pražské metropolitní kapituly, o rok později je z něho velkopřevor johanitů ve Strakonicích, roku 1453 podjáhen, hned poté jáhen a konečně se dostává na post ve svém životě nejvyšší – stává se vratislavským biskupem.

Tlustý biskup z rodu Rožmberků

Tam, ve Vratislavi, mu dali tak trochu hanlivou přezdívku. Pro jeho prostorově výrazné tělo ho označovali jako „tlustého biskupa". Jako člověk stavu duchovního měl mnohé požitky zapovězeny a tak se alespoň rád dobře a hodně najedl. Krom této malé neřesti to byl jistě člověk hodný obdivu. Pan archivář Dvorský nám ho líčí jako člověka znamenitého ducha a rázné vůle. S největší pravděpodobností má pravdu, protože často urovnával spory mezi otcem Oldřichem a bratrem Janem.
Vzhledem k tomu, že měl dobré řečnické předpoklady, míval častá kázání v češtině a latině. Německy ale příliš nerozuměl, a tak jeho proslovy museli ve Vratislavi tlumočit. Když 13. prosince roku 1467 na svém zámku v Nise zemřel, nařkli ho, že byl přítelem českých kacířů a nechtěli ho převézt do města k řádnému pohřbu. Nakonec ale přeci jen jeho velké tělo v katedrále svatého Jana ve Vratislavi spočinulo.

Pozn.: Jiří z Poděbrad byl z travičství osočen poprvé v roce 1449, kdy držel v zajetí Menharta z Hradce. Ten právě v zajetí onemocněl a Jiří ho poslal okamžitě domů do Jindřichova Hradce. Tam už však nedojel a cestou zemřel. Potřetí ho tato nepříjemnost čekala roku 1457, kdy se proslýchalo, že nechal otrávit samotného Ladislava Pohrobka. Téměř jistě můžeme říci, že ani jedno nařčení není založeno na pravdivém základě. Jiří z Poděbrad byl prostě jen trnem v oku mnoha jeho současníků.


Zdroj: B. Němec, Rožmberkové; Dvorský, Perchta z Rožmberka, zvaná bílá paní

Marcela Handlová