Jistě zná každý legendu o tom, jak praděd rodu Vítkovců rozdělil území, darované mu králem, mezi své syny. Jedním z nich byl i zakladatel Jindřichova Hradce. Ale o této odnoži rodu jsme si v minulosti vyprávěli už dostatečně a tak bychom vás rádi pozvali za jeho bratrem, který založil rod pánů z Krumlova.

O studených hradech i živoucích lidech

Jedním z nejkrásnějších měst naší země je bezesporu Český Krumlov. Jistě je to hlavně proto, že toto sídlo budovali od samého začátku ti, kteří chtěli po sobě zanechat dílo hodné obdivu. A myslím, že se jim to celkem dařilo. Podle mého názoru, kudy prošli Vítkovci, tam rostlo vše do nádhery. Stačí se přeci podívat právě do Českého Krumlova a nebo do Jindřichova Hradce, Telče, Rožmberka, Vyššího Brodu a dalších a dalších architektonických skvostů. Ale naše vyprávění nebude jen o studených kamenných zdech tamních hradů, ale především o obyvatelích, kteří tyto prostory zahřívali svou přítomností.
Útroby každého správného středověkého hradu jistě musejí obsahovat několik pověstí a záhad. Jednu pověst bych na samý úvod nabídla i já. Prý, když Vítek od svého otce dostal své budoucí krumlovské panství, zjistil, že se kdesi v lesích krčí malý hrádek. Na čemž by jistě nebylo nic podivného, jeho bratr Jindřich, který byl obdarován územím, které se později bude nazývat Jindřichovým Hradcem, dospěl ke stejnému poznání. Ovšem, kdyby se tu neukrývala horda loupežníků. A protože Vítek byl jistě mužem srdnatým, nezaváhal, loupežníky rozprášil a na místě jejich doupěte nechal postavit svůj hrad. Tak vznikl Český Krumlov.
To bychom měli pověst a nyní k faktům. První zmínka o Krumlovu je z roku 1253, kdy ale nese název německý – Chrumbenove, později Chrumnave a ještě později už podobnější Chrumau. V překladu by to znamenalo něco jako křivá louka. Dlouho mu ovšem tato zkomolenina nepatřila. Krásné české jméno Krumlov se vyskytuje už v roce 1259.

Jak to bylo s Vítkovým rodem

Ale zpět k našemu neohroženému zakladateli města, Vítku II. staršímu. Jméno jeho manželky nám historie nedochovala. Víme o ní jen tolik, že byla ze starobylého rodu Markvarticů a její otec, který vykonával vysokou funkci purkrabího v Mladé Boleslavi, se jmenoval Záviš. Odtud se tedy později toto jméno vzalo u několika členů rodu.
Vítek II. zemřel někdy po roce 1236 a za svého života vykonával na dvoře krále Václava I. funkci podkomořího. Toto povolání zřejmě zdědil po svém otci, Vítku I. z Prčice, který byl taktéž královským stolníkem a podkomořím. Měl nejméně jednoho potomka, syna Záviše.
Záviš, s přídomkem z Nechanic, o kterém víme, že žil přibližně v letech 1200 – 1257, měl syny dva. Budivoje a Vítka.
Budivoj I. z Krumlova se oženil s Perchtou z Falkenštejna. Manželství by se dalo nazvat opravdu plodným, protože se z něho narodily nejméně tři dcery a pět synů – Vítek II. z Krumlova, Záviš z Falkenštejna, Vok I. z Krumlova, Budivoj II. z Krumlova a Henzlín z Krumlova. Pokusíme se podívat se na tyto bratry trochu podrobněji. A protože byly jejich osudy opravdu velice provázané, nebudeme je rozdělovat ani my.
Nikomu jistě není neznámé jméno Záviše z Falkenštejna, který se díky sňatku s královnou Kunhutou dostal nejvýše, kam jen mohl. A právě díky tomu měl možnost pomoci některým členům své rozsáhlé rodiny k slušným postům.
Tak se Vítek II. z Krumlova (Závišův bratr) stal purkrabím na hradě Hluboká a dokonce podkomořím království Českého, Vítkův švagr Hroznata z Húžic purkrabím na Pražském hradě, bratranec Oldřich II. z Hradce purkrabím znojemským…

Vítkovci drželi pohromadě

Dalo by se říci, že rod Vítkovců fungoval jako opravdová rodina. Málokdy v jeho historii se stalo, že by šel jeden člen proti druhému. A aby byli v neustálém kontaktu, scházeli se každého roku na den svatého Josefa na Rožmberku k poradě. To se pochopitelně králi nelíbilo. A asi tušil, proč.
Slušně se vyvíjející kariéra Závišových příbuzných byla přerušena povstáním proti králi, kterého se zúčastnili právě Vítkovci. Když byl Záviš králem Václavem II. zajat a zabaven mu byl veškerý majetek, odpověděl panovníkovi právě hlubocký purkrabí Vítek tím, že zajal bratra samotného biskupa, Čeňka z Kamenice. Král se rozhodl s Vítkovci vyjednávat o smíru. U mnohých se mu to podařilo, jen Závišovi bratři byli jako z kamene.
Vítek měl poslední možnost zahájit defenzivu a vydat hrad Hlubokou. To však rezolutně odmítl. Naopak, myslel si, že má v záloze ještě jedno řešení. Spojil se s vratislavským vévodou Jindřichem IV., kterého ponoukal, aby sáhl po české koruně. Jindřich by možná na vše přistoupil, měl však jednu podmínku – spojenectví uherského krále Ladislava IV. Jestli to přineslo potřebné ovoce se dozvíme příště.

Pozn.: Královský stolník – celkem výnosná funkce, která s sebou nesla dozor nad dvorskou kuchyní. Ačkoliv to možná tak nezní, byl to čestný post, který se vyznačoval mnoha výhodami a slušnými příjmy. Později se mohl i dědit.
Podkomoří – jeden z nejvýznamnějších královských úředníků, správce důchodů z královských měst, církevních institucí a jiných výnosů. Byl to v podstatě zástupce panovníka.
Zdroj: A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého; arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; V. J. Charvát, Z českého jihu

Marcela Handlová