Dnes se dostáváme k poslednímu ze synů Voka II. z Rožmberka, který měl u křtu tu čest, že obdržel jedno z rodových jmen, Petr.
Narodil se 17. prosince roku 1489. Sudičky k němu ale příliš milosrdné nebyly, protože do vínku dostal tělesný neduh, který mu nejen ztrpčoval život, ale obohatil i jméno o přívlastek „Kulhavý".

I bez dobrého zdraví žil nejdéle

I přes tuto nepříjemnou vadu se mu dostalo patřičného vzdělání, které získal v mládí v Bavorsku. Paradoxem je, že ze všech čtyř bratrů (když pomineme Jindřicha VI., který zemřel coby dítě), byl Petr tím, komu osud popřál nejméně zdraví, přesto všechny své sourozence přežil. Proto roku 1539 po smrti Jošta III. nastupuje na jeho místo a ujímá se rožmberského dominia. Zároveň se stává poručníkem jeho dětí.
Krom fyzické nedostatečnosti měl Petr i jeden výrazný povahový rys. Byl, eufemisticky řečeno, velice šetrný. Na jednu stranu to byla vlastnost jistě velmi vítaná, ale někdy byla i ke škodě. O tom by nám mohla vyprávět jeho švagrová Anna z Rogendorfu, pozůstalá vdova po Joštovi III. Petr se totiž rozhodl, že jí nevyplatí její vdovský podíl, na který měla dozajista nárok. Myslím ale, že se Petr nechtěl obohatit na úkor své příbuzné. Zřejmě jen chtěl, aby majetek zůstal zachován pro jeho svěřence a nic se z něho neukrajovalo. Asi to mínil dobře, jen k tomu používal špatných prostředků.

Tahanice o majetek vyřešil až císař

A tak začaly opět tahanice o majetek mezi příbuznými. Když už se zdálo, že celá věc snad ani žádného řešení nemá, zasáhl do sporu sám císař Ferdinand I., který ustanovil královskou komisi. V jejím čele stál nejvyšší kancléř Volf Krajíř k Krajku. Komise nakonec rozhodla 11. května roku 1541 v podstatě kompromisem. Petr má Anně vyplatit její podíl a „ze své dobré vuole" sumu dorovnat na 9 000 zlatých rýnských. Dále jí vydat klenoty, které jí patřily, šest koní s vozem, peřiny, polštáře a ostatní výbavu na šest loží. Naproti tomu Anna má povoleno zůstat na Krumlově jen do konce září roku 1541 a pak se bez jakýchkoliv dalších nároků musí vystěhovat.
Našla útočiště u příbuzných v Rakousku. Ovšem Petr brzy zjistil, že se jako svobodný a bezdětný muž se nebude moci o děti náležitě postarat a tak se rozhodl poslat je do Jindřichova Hradce k jejich tetě Anně Hradecké, vdově po Jindřichu VII. Nápad to byl jistě dobrý, protože paní Anna se dětí ujala a s opravdovou mateřskou péčí se o ně po čtyři roky starala.
Šetrnost pana Petra však měla i své světlé stránky. Rožmberské dluhy se po čas jeho vlády tenčily. Ale abychom tohoto muže neviděli jen jako skrblíka, musíme se zmínit i o jeho stopě na poli architektury. Roku 1541 vypukl na Pražském hradě obrovský požár, který strávil (krom velké části hradu) i zemské desky a rožmberský palác.
O čtyři roky později se Petr rozhodl k obnově rožmberského stavení v Praze a domluvil se se stavitelem Hansem Vlachem. A v čem byla stavba tak výjimečná, že jsem mluvila o zásahu do dějin architektury? Byla to první stavba na Pražském hradě, která měla renesanční prvky – renesanční štíty a arkádový dvůr. Hrubá stavba trvala čtyři roky.
Konečné podoby se však Petr nedočkal. Jeho dílo nechal dokončit až Vilém z Rožmberka. To je však ještě daleko a tak pošleme pana Petra zpět domů, protože má cosi k řešení. Jen tak pro zajímavost uvádím část dopisu, který Petr psal své švagrové paní Anně Hradecké do Jindřichova Hradce, abychom poznali, že nejen politikou, ale i naprosto běžnými starostmi se tito páni zabývali:
„Paní sestro má milá, psal jsem vám před chvílí o Martina mlynáře, člověka svého, kterýž ve mlejně vašem pod zámkem dělal, žádaje, abyste ho v té službě své nezdržovali, poněvadž pode mnú v Krumlově mlýn koupil, aby naň dosedl. I nedali jste mi na to mé psaní žádné odpovědi. Než tak mě tento Martin zpravuje, že ouředník váš tu na Hradci dal ho do věže a odtud se vyručiti musel, aby ještě čtyři léta dosloužil." No, neměli to jednoduché ani páni ani kmáni, když ouředník tehdá rozhodl…
Přichází rok 1545 a Petr tuší, že nejen jeho dílo na Pražském hradě zůstane nedobudováno. Po celou dobu, kdy byl poručníkem malých synovců, toužil po tom, aby jim jednou jako dospělým nástupcům odevzdal jejich majetek. Byl hrdý na to, jak statky spravoval. A měl být nač hrdý, vedl si opravdu dobře. Statky byly nejen bez dluhů, ale naopak do pokladny přibylo přes 27 000 kop grošů míšeňských. Což byla tenkrát hodnota menšího panství.

Kdo bude spravovat majetek?

Síly ubývají, je potřeba se tedy postarat o to, aby se nabytý majetek opět nerozkutálel anebo neskončil v rukou hamižných poručníků, jak se běžně stávalo. Nejraději by určil za jednoho správce pána z Hradce. To se ale nedalo uskutečnit, protože Jáchymovi bylo teprve osmnáct a to je přeci jen na tak velkou zodpovědnost málo.
Proto Petr hledal dál. A opět u něho zvítězil zdravý rozum, který mu poradil hraběte Albrechta z Gutnštejna, hraběte Jeronýma Šlika z Holiče a Oldřicha Holického ze Šternberka. Volba opravdu skvělá, majetek nejen že škodu neutrpěl, ale opět se rozrostl. Jen jedna nevýhoda tohoto spojení byla. Každý z poručníků bydlel na jiném konci Čech. Oldřich Holický žil v Líšně u Benešova (127 km), Jeroným Šlik na Lokti (260 km) a Albrecht z Gutnštejna byl nejblíž, a to na Žirovnici (100 km). Dnes by jistě tyto vzdálenosti nepředstavovaly velký problém, tenkrát to ale jistá potíž byla. A tak se páni poručníci poprvé sešli až v lednu roku 1546, aby majetek převzali a odsouhlasili podrobný inventář všeho zboží. Zavázali se, že budou majetek spravovat poctivě a čestně až do dospělosti nejstaršího Rožmberka.
A ještě jedna věc se musí připsat poručníkům (zvláště hraběti Albrechtovi) k dobru. Jelikož si dobře rozuměl s paní Annou, matkou malých Rožmberků, zasadil se o to, aby se mohla vrátit a vzít si zpět své děti. Už v únoru se všichni šťastně sešli na Krumlově.
Petr V., řečený Kulhavý, vladař v pořadí desátý, zemřel po krátkém, ale dobrém panování (1539 – 1545), 2. listopadu roku 1545. Pochován je u svých předků, v rodinné hrobce ve Vyšším Brodě.
Avšak abychom byli ke všem spravedliví a nevynechali pokud možno žádného příslušníka tohoto rodu, musíme se zmínit o jediné sestře mezi pěti bratry. Opravdu jen zmínka. Jmenovala se Sidonie, narodila se a zemřela neznámo kdy. Zřejmě příliš brzy na to, aby jí kronikáři věnovali alespoň malou pozornost.
Zdroj: B. Němec, Rožmberkové; J. Pánek, Poslední Rožmberkové; Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce

Marcela Handlová