Dnešní díl započneme Jindřichovým synem z prvního manželství Petrem.
Jak bylo minule řečeno, první ženou Jindřicha III. z Rožmberka byla Alžběta (Eliška) z Kravař a Plumova. Petr III. z Rožmberka se narodil pravděpodobně roku 1381 a dozajista měl být následníkem svého otce, po kterém by převzal panství a úřady. Kdyby ovšem krutě nezasáhl osud. Petr náhle 7. prosince roku 1406 umírá.
A tak se nám tento mladík zapisuje do historie jen tím, že se měl oženit s Annou, ladkraběnkou z Leuchtenberka. K sňatku, ačkoliv byla svatební smlouva uzavřena už 14. prosince roku 1396, nikdy nedošlo. Petr III. je pochován v klášterním kostele sv. Jiljí v Třeboni.

Oldřich II. z Rožmberka

Nejvyšší purkrabí pražský, narozen 13. ledna roku 1403, zemřel 28. dubna, roku 1462. První vladař krumlovský, jehož vláda spadá do let 1418 – 1451.
K Petrovu bratru Oldřichovi byl osud přeci jen přívětivější a tak mohl za svůj, na tu dobu poměrně dlouhý život (59 let), za sebou zanechat spoustu činů a skutků. I když na některé asi na konci života příliš hrdý nebyl. Ale začněme jeho raným dětstvím, kdy byl ještě mocí a majetkem nezkažený.
Ve svých devíti letech, v roce 1412, zdědil tento chlapec největší majetek v celém království Českém. Čítal dvacet pět statků, šest měst, dvaadvacet městeček, pět set celých i necelých vesnic. No, řekněte sami, koho by tak velký majetek tak trochu do budoucna neovlivnil. A to i přesto, že se jeho poručníci, kterými byli Jan mladší z Hradce, Jindřich z Kravař a Plumova a Čeněk z Vartemberka, snažili vychovat malého Oldřicha co nejlépe. Zvláště velký podíl na jeho výchově měl poslední jmenovaný, Čeněk z Vartemberka, který vyznával husitské učení a tak pochopitelně k němu vedl i svého svěřence.

Sobcem snad nebyl odjakživa

Aby mladého Rožmberka udržel na své straně, oženil ho jako patnáctiletého se svou neteří Kateřinou z Vartemberka a postoupil mu veškerá panství. Zprvu snad Oldřich nepřemýšlel až tak sobecky, jako v letech pozdějších. Možným dokladem je i to, že poctivě nechal sepsat seznam všech cenností, které nejen on, ale i opati klášterů (Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Třeboň), s nimi farář frymburský, pán Hradecký a Landštejnský, nechali odvézt na Krumlov. Tento hrad se jim totiž zdál jako nejméně dobytný. Zmíněný seznam byl sepsán 4. března, roku 1418.
A proč taková opatrnost? V zemi se začaly rozdmýchávat náboženské nepokoje a lidé, nejen vznešení, se začali bát o své majetky. I lidé v podhradí hledali všemožné bezpečné skrýše, aby nepřišli i o to málo, co měli.
Takovou skrýš, ale nikoliv pro bohatství materiální, nýbrž duchovní, poskytl i Jan mladší z Hradce na svém hradě Jindřichově Hradci. Ukryl zde mistry vyhnané z pražské Karlovy univerzity. Církevní sbor v Kostnici ho za jeho skutky jmenoval nejkřesťanštějším pánem v zemi.
O rok později se ale zničehonic Oldřich odvrací od učení, ve kterém byl vychováván a je z něho katolík. Tím pádem se husité stávají jeho úhlavními nepřáteli a on může s klidným svědomím zaútočit. Odnesly to Vodňany, které rozpínavý Rožmberk dobyl.
Jeho sebevědomí prudce stoupá. A nejen to. Uvědomuje si, že by mu toto nové hnutí mohlo finančně uškodit. Na Zikmundovo přání se tedy rozhodl dobýt i město Tábor, které bylo téhož roku (1420) založeno. Tady ovšem narazil. Červen 1420 byl zatím nejhorším časem v jeho dosavadním životě. Bylo ztraceno celé jeho vojenské ležení, mnoho zlatých i stříbrných cenností, válečné potřeby a dokonce i vzácné roucho.
No, koho by to nerozlítilo. A Oldřich k tomu opravdu neměl nikdy daleko. Ve své zuřivosti nechal tedy na svých panstvích pochytat všechny kněží pod obojí a vsadit je do věží svých hradů – Příběnic, Choustníku, Helfenburku, Krumlova, Rožmberka i Nových Hradů. Někteří kněží věznění a kruté zacházení nevydrželi a odevzdali svou duši Pánu.

Přeběhlíkovi patří větší trest

Tento bezbožný čin pochopitelně pobouřil k spravedlivému hněvu opět druhou stranu. Rozhořčení bylo o to horší, že Oldřich byl původně na jejich straně. A odpadlík vždy zasluhuje většího trestu, než člověk stojící pevně na své víře. Tak to zřejmě brali i Táboři v čele s Janem Žižkou, když se rozhodli Oldřicha zlikvidovat. 22. srpna, ještě stále roku 1420, odchází Jan Žižka z Prahy směrem na Český Krumlov.
O tom, jak byl asi Oldřich oblíben u svých služebníků, svědčí fakt, že Táborům nedalo příliš práce je přesvědčit, aby se dali na tu „správnou stranu" a pomohli jim Oldřicha se zbavit. A tak se z historie vynořuje jakýsi Mareš, který vede úhlavního nepřítele svého pána přímo do Latránu krumlovského, kde Táboři mohou kostel i s domy vypálit a dokonce i pobořit a vypálit klášter sv. Kláry a panny ctihodné vyhnat.
Odtud táhl vítězstvím posílený Žižka opět k těm nešťastným Vodňanům a Prachaticím. Obě města se vzdala. A aby toho ten rok ještě nebylo málo, vrátili se Táborité a v září vypálili klášter Zlatá Koruna. Mniši stačili utéct.

Jak se zbavit Oldřicha?

A znovu se jde na Krumlov. To by bylo, aby toho vzpupného Oldřicha konečně nedostali. Tentokrát si vzali pomocníka z těch nejnižších vrstev. Jakási Anna z Hůrky, žínka prodejná, se nechala uplatit šesti groši, aby si na Latránu našla bydlení a až bude Žižka u Krumlova, má Latrán zapálit. Vzhledem k tomu, že to vše vyjevila na mučení, je zřejmé, že se jí čin nepodařil. Jen si myslím, že jí ten pokus vyšel přeci jen příliš draho. Za šest grošů si mohla koupit pouhé tři slepice a nebo si vzít týden na zotavenou.
Ze stejného zdroje, totiž „Popravčí knihy pánův z Rožmberka", pochází i další zmínka o nevěrných služebnících pana Oldřicha. O rok později, roku 1421, měl kuchmistr Petr taktéž zapálit Krumlov a kuchař samotného Oldřicha dokonce svého pána rybou otrávit. Žádný úklad se však nepodařil. Další osudy pana Oldřicha si přiblížíme opět za týden.


Zdroj: F. J. Franta, Okres Třeboňský; A. Míka, Osud slavného domu; A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého; Fr. Mareš, Popravčí knihy pánův z Rožmberka

Marcela Handlová