Jak jsme si řekli v díle minulém, podařilo se panu Petrovi z Rožmberka zásluhou jeho ženy, Kateřiny z Vartemberka, celkem slušně rozvětvit rod. Prvním potomkem, který spatřil světlo světa, byl již zmíněný Jindřich II. z Rožmberka, se kterým se počítalo jako s následníkem po Petru I. Jenže osud zasáhl jinak. Zatímco král Karel IV. přišel v proslulé bitvě u Kresčaku o otce, Petr na tom byl o poznání hůře. Jemu se už nikdy nevrátil syn. Jeho pohřeb se konal v benediktinském klášteře Panny Marie v Lucemburku.

První dva synové se vlády neujali

Nebyl z české šlechty zdaleka jediný, kdo po boku krále Jana táhl do boje. Jedním z dalších byl například Dalibor z Kozojed, jehož pravnuk se také v naší historii zviditelnil. Ztráty na životech značné, i pro českou zemi, a vlastně se nás to až tak dalece netýkalo. Bitva u Kresčaku byla totiž jednou z mnoha v takzvané stoleté válce, kterou mezi sebou vedli anglický král Eduard III. a francouzský král Filip VI. A šlo pochopitelně o boj mocenský.
Ale vraťme se do poklidných luhů a hájů jihočeských a podívejme se na další z Petrových dětí, Petra II., řečeného Probošt. Jak už je asi z jeho v dospělosti získaného přízviska jasné, měl co do činění s církví. Cestu za úspěchem zahájil určitě celkem brzy, protože v roce 1342 je zaznamenán jako kanovník v Pasově. V tu dobu mu podle všeho muselo být něco kolem dvaceti. O rok později zastává tentýž úřad v Olomouci a dalšího roku i v Řezně.

Kardinálskou hodnost Petr odmítl

Svou kariéru zakončuje coby probošt kolegiální kapituly u Všech svatých na Pražském hradě. Kardinálskou hodnost, kterou mu roku 1384 nabízí papež Urban VI., však odmítá. Možná, kdyby si na něho papež vzpomněl o něco dříve. Ten samý rok totiž Petr II. umírá. Zřejmě svůj brzký odchod předvídal a tak se nechtěl vázat do dalšího úřadu.
Než však potomka jednoho z nejmocnějších českých rodů pohřbíme, musíme zmínit ještě dvě z jeho četných zásluh. Když Karel IV. se svou ženou Alžbětou Pomořanskou nechal zřídit hospic pro české poutníky přicházející do Říma, založil Petr spolu se svým bratrem Janem I. nadaci pro tento dům. A protože na poutníky a chudé myslel především, dal jim na „poušti" v Přední Výtoni (poblíž Vítkova Hrádku) postavit poustevnu. Nastěhovali se sem eremité (poustevníci) řádu svatého Pavla. Petr II. z Rožmberka zemřel šestnáctého listopadu, roku 1348.
Dalšímu ze synů, narozenému z tohoto opravdu plodného manželství, bylo dáno jméno Jošt. Ačkoliv byl až třetím mužským potomkem v pořadí, po smrti otce spadla vláda právě na něho. Nejstarší Jindřich skonal u Kresčaku a druhorozený nosil kutnu.

Jošt a jeho průbojná povaha

Ale možná bylo pro Rožmberky dobré, že se dostal k moci právě tento průbojný muž, který si opravdu nenechal nic líbit. Tím rokem, který byl pro něho zásadní, byl rok 1347, kdy zemřel jeho otec a on po něm převzal nejen krumlovské panství, ale i úřad nejvyššího komorníka království českého. Za dva roky nato se mohl pyšnit dalším titulem, který získal spolu s Jindřichem z Hradce. Obdrželi společný úřad „Poprávců celého kraje Plzeňského".
Uplynulo pár let a mezi Joštem a jeho „přímým nadřízeným" králem Karlem IV. se rozpoutal boj. A došlo i na zbraně. Král Karel IV. si totiž dovolil postavit své letní sídlo, Karlův hrádek, poblíž panství pánů Rožmberků. Král, nekrál, to se mocného Rožmberka dotklo. A tak se dopustil něčeho neslýchaného. Nařkl krále z ohrožování rodového majetku a povolal na pomoc sbor říšských kurfiřtů. Tímto krokem se dopustil vměšování cizích mocností do záležitostí země. Nakonec se obě strany naštěstí usmířily. Z Karlova hrádku je dnes zřícenina, která vlastně nikdy nesloužila svému účelu.

Roztržka mezi příbuznými

Nebyl to jediný konflikt, který poznamenal vládu a život tohoto Rožmberka. Několikrát jsem zmínila to, že všichni Vítkovci se dokázali v mezních situacích semknout a pomoci jeden druhému. Možná by to bylo stále pravdou, kdyby se v jednom období nevyskytli ve třech rodových větvích povahově téměř stejní panovníci. Tím byli Jindřich z Hradce, Jošt z Rožmberka a Vilém z Landštejna.
Kamenem úrazu byla tentokrát zemská stezka, která se vyhnula Landštejnu a vedla ze Slavonic přes Valtínov na Kunžak. A to se Vilémovi nelíbilo natolik, že dokonce svého příbuzného, Jindřicha z Hradce, přepadl a zajal. Jindřich z Rožmberka byl jedním z těch, kdo se Jindřicha proti Vilémovi zastal a pomohl mu opět na svobodu. Avšak pro rod Landštejnů měl tento konflikt fatální důsledky.
Joštovou manželkou se stala Anežka z Wallsee, ale jejich manželství zůstalo zřejmě bezdětné. Jošt I. z Rožmberka, nejvyšší komorník království českého, zemřel 24. června roku 1369. Místem jeho posledního odpočinku je rodinná hrobka ve Vyšším Brodě.
Dalším ze synů Petra I. je Oldřich, kterého si ale necháme na samostatný díl v příštím vypravování. My se podíváme za Janem I., o kterém už bylo několik zmínek.
Podle všech dostupných informací toho mnoho s Českým Krumlovem společného neměl. Většinu života prožil v Třeboni a na Helfenburku. Ale jednu informaci, a dokonce pozitivní, bych přeci jen měla.

Největší zásluhy má Jan v Třeboni

Když ještě sídlil v Krumlově, stalo se jednou, že si přišli měšťané stěžovat na útisk ze strany panských úředníků. Jan k sobě zavolal purkmistra Přibíka z Vitějovic a nechal celou věc prošetřit. Zjistilo se, že v právu jsou měšťané a tak poručil utrpěnou škodu nahradit.
Větší stopu však dozajista zanechal v Třeboni, kde společně s bratry nechal vybudovat klášter augustiniánů. Tento skutek Třeboň velice pozvedl a pomohl k celkovému rozkvětu. Dnes je soubor budov prohlášen za národní kulturní památku. Jan spojil svůj rod manželstvím s Eliškou z Halsu. Bohužel nová rodová větev tím nevyklíčila, jelikož manželství zůstalo zřejmě bezdětné.
Jan I. z Rožmberka zemřel 1. září 1389 a čeká na své vzkříšení v presbytáři klášterního kostela sv. Jiljí v Třeboni.

Pozn.: Poprávce – jeho úkolem bylo chránit zemský mír, stíhat zločince, vykonávat hrdelní právo. Byl to příslušník nejvyšší zemské šlechty a v místě, kde svůj úřad vykonával, byl první, hned po králi.
Zdroj: A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého; B. Němec, Rožmberkové

Marcela Handlová