Klid je síla, řek' tatínek

Pocházíte z Rokycan, ale vracíte se do Třeboně, čím to?
Do Třeboně jsem přijela poprvé před několika lety do lázní, i když jsem je nepotřebovala, spíš si jen odpočinout. V Rokycanech jsem čestnou občankou, ale už je tam všechno úplně jiné než v mých vzpomínkách. Třeboň jsem si doslova zamilovala a od té doby se sem vracím, mám tu přátele a známé. Letos jsem tu byla tři měsíce.

Odvážíte si sebou do Londýna nějaké výjimečné zážitky?
Po televizním odvysílání pořadu Má šťastná hvězda, který se mnou v roce 2003 natočila Helena Třeštíková, jsem nemohla přejít ulici, aniž by se lidé nezastavovali a ptali se mě, jestli jsem to opravdu já. To by se mi v Londýně nestalo.

Z vaší knihy vím, že vás drželo nad vodou také rčení vašeho tatínka „klid je síla“, co bylo ještě dalším záchranným bodem?
Měla jsem štěstí, že jsem byla mladá, zdravá a zamilovaná. V tom byla ta největší síla. Byla jsem umanutá, že to musím přežít, abychom se sešli. Ta láska a naděje, o tom v normálním životě nic nevíme. Proto jsem neměla strach a nemám zlé sny. Můžu o tom mluvit, jako bych to, co se dělo, jen registrovala, jako by se mě to netýkalo. To vám řekne ten počítač, co máte v hlavě. Ten se stará jen o to, aby vám zachránil život.

Přednášíte na školách, ale také v Německu, jaké vnímáte odezvy?
Většinou všichni poslouchají a ani nedutají. V Berlíně jsem jednou měla přednášku pro dospělé. Přede mnou seděl generál, to jsem napřed nevěděla, protože byl v civilu. Ten se mě zeptal, jak se po těch zkušenostech cítím teď na ulici mezi Němci. Odpověděla jsem, že nevidím souvislost, protože jsem tenkrát bojovala o holý život, a dnes v ulicích jako před válkou jsou normální lidi a i to, že tenkrát bylo Německo na vrcholu civilizace. Jen nevím, jak je to možné, že sjeli tak hluboko do takové bestiality, a na to že si každý Němec musí odpovědět sám. On pak za mnou přišel s tím, že by mu bylo milejší, kdybych řekla, že je teď nenávidím. Odpověděla jsem, že mu nemůžu pomoct, protože v sobě žádnou nenávist nemám. Vracet nenávist nenávistí je velké zlo. Tatínek mě vždycky učil, že spravedlnost patří Pánu Bohu, a tak jsem mu žádné rozhřešení nedala.

Mluvíte pořád úžasně česky, jak je možné, že nemáte po tolika letech v zahraničí žádný přízvuk?
Jsem z prvorepublikové generace, kde byl jazyk posvátný. Jsem v něm doma, vozím si ho sebou v kufru po celém světě. Jen je mi moc líto, že se teď čeština pitvoří anglickými koncovkami nebo počeštěnými cizími slovy. Proč?