V nedávné době jste odešel do důchodu, byla tak uzavřena jedna kapitola vašeho života, jak byste ji zhodnotil.
Ve skutečnosti jde o 40 let života, který jsem prožil v Jindřichově Hradci, a strašně rychle vše uběhlo. Něco se nám podařilo. Říkám úmyslně nám, protože bez přátel a spolupracovníků by se mi nepodařilo nic. Jen namátkou vzpomenu např. MUDr. Jana Naidra. Snad se nám podařilo posunout služby o nemocné děti o krůček dále. Podařilo se nám přestavět dětský pavilon v době, kdy se mi to zdálo nemožné. Vybudovali jsme jako jedni z prvních jednotku intenzivní péče pro děti a v Jindřichově Hradci otevřeli jednotku pro nedonošené děti, odborně nazývanou intermediární péče, a hlavně se ji podařilo udržet.


Oblast pracovní se u vás dlouhodobě rozvětvila na práci v nemocnici a na vysoké škole. Jak se na tuto činnost díváte ze současného pohledu. Pokračuje spolupráce s vysokou školou?
Práce na vysoké škole a studijní pobyty pro mne byly velkým přínosem. Tak jak mi pomáhaly praktické zkušenosti při studiu a výuce, obráceně mi práce na vysoké škole pomáhala řešit problematiku dětského oddělení. Oboje zkušenosti se snažím předávat současným svým studentům, protože se domnívám, že nositelem změny, která ve zdravotnictví musí přijít, budou mladí vzdělaní lidé, studenti.

Myslím, že na vašem pracovním stole v nemocnici stávala busta T.G.Masaryka. Stála tam i za komunismu? Kde je teď ?
Prezident Masaryk je a bude velkým vzorem, a opravdu jsem na stole měl jeho bustu i za komunismu. Na fakultě ji mám na pracovním stole opět. I v éře komunistů mne jako primáře občas navštěvovali funkcionáři. Masaryka si buď nevšimli, nebo si snad mysleli, že je to Lenin. Nikdo mi nic neřekl.
Byl jste politicky velmi aktivní v době kolem roku 1989, jak hodnotíte zpětně vaše aktivity v celostátní i komunální politice.

Tuto aktivitu musí hodnotit druzí. Ale je pravda, že když za mnou na začátku přišel Ivan Emr a Zdeněk Kasper, okamžitě jsem byl rozhodnut pomáhat v Občanském fóru. Velmi jsem fandil prezidentu Havlovi. V OF jsem dělal koordinační funkci. V průběhu práce v OF jsem byl navržen hradeckým OF do České národní rady, kde jsem pracoval do řádných voleb jako poslanec. Pracoval jsem ve zdravotním a potom rozpočtovém výboru. Naším hlavním úkolem na celostátní úrovni bylo zajistit, aby změny, které se odehrály, byly nezvratné. Na komunální úrovni se povedlo nastartovat rozvoj města a jeho okolí, i když si zpětně myslím, že věci se mohly dělat lépe. Myslím, že jednou z nejdůležitějších věcí byla myšlenka zřídit v bývalé budově OV KSČ vysokou školu. Partě snílků s fantazií se to povedlo, ale nebyla to cesta jednoduchá. Hradečáci by měli svoji školu podporovat.

Jak vypadá vaše politická angažovanost dnes?
Když jsem byl v České národní radě, pochopil jsem, že největším problémem českého zdravotnictví není nedostatek kvalifikovaných odborníků v jednotlivých speciálních oborech, nedostatek lékařů, ale správné fungování celého systému, což není otázkou politickou , ale vysoce odbornou. Pochopil jsem, že se nemůže každému dostat maximum zdravotních služeb, ale pouze optimum. A aby se prostředky zbytečně neutrácely, aby je lidé vynakládali racionálně a ekonomicky jako doma, musí se na poskytování zdravotnických služeb určitým procentem, které lze vypočítat, podílet. Ale nejen spolupodílet, ale také spolurozhodovat, a to je zase otázka svobody.
Proto dnes působím i jako poradce ministerstva zdravotnictví ČR.

Rudolf Střítecký – lékař. Odešel do důchodu, anebo pokračuje?
Prvního června jsem opravdu odešel do důchodu a skončil po čtvrtstoletí svoji práci primáře dětského oddělení. Protože se však cítím fyzicky dobře, založil jsem si svoji lékařskou praxi a pokračuji v poskytování zdravotnických služeb v dětské kardiologii a v konzultacích složitějších problémů v dětském lékařství. Vlastně dělám to, co jsem dělal celý život, ale ambulantně, v menším rozsahu. Ordinaci mám v areálu vysokoškolských kolejí VŠE Praha v bývalém Klubu 2000, nyní Kardio 2000.

Již dlouho se věnujete právně-ekonomické problematice, jak se vám daří při zakládání soukromé praxe? Jak se vám spolupracuje s úředníky, anebo byste na ně raději poslal Ivana Emra?
Právě při zakládání soukromé praxe jsem si neustále uvědomoval, jak obrovsky zbyrokratizované je naše zdravotnictví, a nejen zdravotnictví. Člověk se jen diví, že to všechno ještě funguje. Ale to je asi dáno podvědomou silnou touhou lidí po svobodě. Myslím, že tento problém pociťují všichni lidé, někdo více, jiný méně, ale všichni se mu intuitivně brání, i ten úředník. A to je myslím i otázka reformy a působení Evropské unie. Ivan Emr by byl zapotřebí jako sůl!

Velmi zdařilým dílem Rudolfa Stříteckého je jeho vlastní rodina, mám pravdu?
Nerad zveřejňuji soukromí, ale máte pravdu. Rodina je pro mne úhelným kamenem bytí. A díky Bohu je v pořádku, mám dvě šikovné děti i jejich protějšky a tři krásná vnoučátka. Chtěl bych však poděkovat své paní Marii, bez které by se mi myslím nepovedla ani polovina toho, o čem zde vyprávím.

Sám vás znám jako vášnivého lyžaře a jachtaře. Do jaké míry je a bude aktivní „důchodce“ Střítecký v těchto oblastech.
Lyžování i jachting je možné provozovat do vysokého věku. Například loni jsem byl lyžovat v Dolomitech a po počátečním trápení jsem se rozjezdil, snad jako v mládí. A nyní v srpnu jedeme celá rodina jachtařit na Jadran.

Co byste chtěl dodat na závěr? Jakou cestu byste přál lidem, vašemu městu, vaší zemi?
Protože jsem měl možnost trochu poznat svět, chtěl bych lidem říci, že žijí v krásné zemi a Hradečáci v krásném městě. Myslím, že si této skutečnosti málo váží. Měli by věřit především sami sobě a chápat, že pro každého zde je určité důležité místo. Pochopit, že úspěch je výsledkem velkého úsilí, umět si vážit úspěchu druhých, těchto lidí, protože pozitivní externalitou úspěchu jednoho, jak říkají renomovaní ekonomové, je i můj prospěch.

Jaroslav Cempírek