Jak ale uvedl, k jeho praxi patří i příjemné chvíle. A to tehdy, když do ústavu dorazí dopis nebo návštěva v podobě bývalých žákyní, které na pobyt před mnoha léty v zařízení vzpomínají v dobrém a jsou rády, že se tam vyučily.

S Petrem Hajným jsme hovořili o životě v Počáteckém zařízení pro problematické dívky.

Můžete vysvětlit, jaké děti máte ve vašem zařízení a jak se k vám vlastně dostaly?
Veřejnost si někdy myslí, že jde o nějaké chudáčky, kteří v životě trpěli. To by byl velice zkreslený pohled. K nám se dostanou dívky, kterým již byla mnohokrát dána šance, ale ony selhávají dál. Některé mají za sebou i trestnou činnost, nikoho nikdy nerespektovaly, ubližovaly svému okolí, nechodily do školy, kradly, braly drogy apod. Prošly diagnostickým ústavem, a když selhaly všechny možné šance, pak zbyl pro ně výchovný ústav.

Tady dostávají druhou šanci?
Zde mají možnost se vyučit anebo si dokončit vzdělání. Ubytování a podmínky jsou rozhodně velmi dobré. Mohou jezdit každý měsíc, i častěji domů, mají všechno zdarma. Rodiče přispívají jen minimálně, pokud vůbec mají prostředky na ošetřovné.

Přesto počátecký ústav patří mezi ty, odkud dívky nejvíce utíkají. Proč tomu tak je?
Touha dělat si, co chci a případně dál pokračovat ve stejném stylu života, jaký vedly před umístěním do zařízení. Někdy v tom mají podporu četného příbuzenstva. My na nich ostatně chceme, aby se učily, aby se chovaly slušně, neužívaly drogy, také trochu pracovaly . To jim vadí. Neuvědomují si, že v životě nic nebude zadarmo. Ony jsou však zvyklé všechno dostat a domáhají se toho s odůvodněním, že na to mají právo.

Dá se útěkům nějakým způsobem zabránit?
Útěk přímo z ústavu tak častý není, spíše se nevrátí z vycházky nebo z výjezdu domů. Útěkům proto není možné zabránit. Kdysi existovala legislativa, která útěk považovala za maření úředního výkonu, a tím hrozil určitý postih. Nám zbývá jen dobré slovo, vysvětlování a přesvědčování.

Je těžké pracovat s takto problematickými dívkami?
Vždycky existovaly nějaké problémy, útěky a mimořádné situace. Jsme prostě zařízení, kde je pohromadě mnoho problémových jedinců. Je to ale čím dál horší. Moji spolupracovníci jsou často na konci psychických sil. Tolik nadávek, urážek, výhrůžek i zabitím, které musí snášet třeba během jediné denní služby, by jiní nezažili za celý svůj život.

Myslíte, že existuje nějaká šance na zlepšení?
Moje vize je velmi pesimistická. Naše svěřenkyně si budoucnost představují spíše jako poflakování, příživnický způsob života a naprostá beztrestnost. Takzvaní ochránci lidských práv by už také měli hájit tu většinu, která řádně pracuje a platí daně.