Děláš u Vajgaru správce loděnice a trenéra. Jak jsi s veslařinou začal, kde, jak dlouho a jakou disciplínu jsi jezdil?
S veslováním jsem začal v roce 1966 v loděnici veslařského klubu Blesk Praha. V té době jsem bydlel s rodiči v Praze Podolí, s Vltavou „před nosem“ se přímo nabízelo dělat vodní sport. V Praze jsem vesloval do roku 1983. Jezdil jsem všechny disciplíny a dokonce mám na všech osmi disciplínách medaile z mistrovství republiky.

Jaká byla tvoje sportovní kariéra?
Moje nejúspěšnější sezony byly v letech 1974 a 1975. Jezdil jsem na dvojce bez kormidelníka s parťákem Václavem Švecem zvaným Venca Činka. Byli jsme zařazení do Střediska vrcholového sportu a do reprezentace ČSSR. Získali jsme i několik medailí na mezinárodních regatách – na Bledu ve Slovinsku, ve Vichy ve Francii, v Poznani v Polsku a v Piešťanech – tehdy ještě na domácí vodě. Na start na mistrovství světa jsme to však nedotáhli. Naše posádka se rozpadla mým odchodem na vojnu do veslařské Dukly. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsme dělali „sparingpartnery“ legendárním veslařům, medailistům z mistrovství světa, bratrům Svojanovským zvanými „Sloni“.

Nedávno jsi získal nejvyšší trenérské vzdělání. Kde se taková kvalifikace získává a jak dlouho trvá?
Protože mě veslování stále baví a zajímá, přihlásil jsem se na FTVS v Praze do trenérské školy licence A. Absolvoval jsem dva roky dálkového studia a úspěšně zvládl všechny zkoušky. Na jaře bych měl odevzdat diplomovou práci a zvládnou závěrečnou zkoušku a obhajobu. Perličkou je, že jsem byl spolužákem mého nejstaršího syna. Mnohdy jsme spolu z recese komunikovali po vzoru filmu Marečku podejte mi pero.

Jak dlouho působíš jako trenér? Prošly ti rukama výraznější talenty a můžeš se o některých zmínit?
S trenérskou činností jsem začal v roce 1977 v mateřském oddíle Blesk v Praze v době, kdy jsem ještě sám vesloval na velmi slušné „klubové úrovni“, a to až do roku 1983, kdy jsem následoval manželku do Jižních Čech. Ve Starém Městě pod Landštejnem, kam jsme se odstěhovali, nebylo na výběr, a tak jsem veslo vyměnil za „flintu“ a dělal u Františka Schorného letní a zimní biatlon. S manželkou, která je z jindřichohradecké veslařské rodiny, jsme využili možnosti jít správcovat do loděnice v Jindřichově Hradci. Ve VK Vajgar působím jako trenér od roku 1990. Za těch 20 let patřili k mým nejúspěšnějším svěřencům, čili k takovým, se kterými jsme dosáhli reprezentačních postů, Pavel Heinige (MSJ 1993-čtyřka párová-13. místo); Karla Fišerová (MSJ 1976-osma-5.místo; MSJ 1977-dvojskif-2.místo; MS SEN.B 1998-čtyřka párová-12.místo; MS SEN.B 1999-dvojskif-4.místo; MS SEN.B 2000-skif-8.místo); David Jirka (MSJ 1998-dvojskif-15.místo; MSJ 1999-osma-4.místo; MSJ 2000-čtyřka párová-3.místo; MS SEN.B 2001-7.místo); Jan Navrátil (MSJ 2001-čtyřka párová-6.místo; MSJ 2002-skif-20.místo) Žaneta Smejkalová (MSJ 2004-čtyřka párová-7.místo); Martin Pachmann (MSJ 2005-čtyřka párová-13 místo.

A co ta poslední – letošní sezona? Můžeš ji blíže specifikovat?
Letošní sezona nebyla ze sportovního hlediska vůbec špatná. Podařilo se nám pro mládež zorganizovat a hlavně financovat zimní soustředění na běžkách a jarní rozveslování před samotnou sezonou. Přes postupové oblastní závody - Přebor Vltavy, se většině svěřenců podařilo nominovat se na Mistrovství ČR. Ze všech celorepublikových soutěží, to znamená MČR na klasické trati, MČR ve sprintu, MČR družstev a populárních „Primátorek“ jsme získali 8 prvních, 5 druhých a 4 třetí místa, celkem jsme tak domů k Vajgaru přivezli 16 zlatých, 5 stříbrných a 9 bronzových medailí. Pro letošní sezonu vybojovali svojí výkonností Michal Dosbaba a Nikola Tajmlová zařazení do Sportovního centra mládeže a mají za sebou i první mezinárodní zkušenosti. Zmínit musím i úspěch našeho nejstaršího veterána Ládi Hlaváčka, který je Mistrem ČR ve své kategorii „J“ nad 80 let a na MS veteránů ve Vídni dojel ve své jízdě na skifu na pěkném 3. místě a na dvojskifu s třeboňským Jirkou Vyhnalem na 4. místě. Z pohledu sportovně společenské činnosti VK Vajgar se nám nepodařilo zorganizovat letošní ročník závodů na trenažérech „Sprinty Mirka Strejčka“ a z finančních důvodů jsme upustili i od pořádání tradičního Veslařského plesu. Na druhou stranu se nám velmi vydařil 17. ročník Chalupa Cupu. Ač bez zahraniční účasti patřil letošní ročník k nejzdařilejším. K tomu nemalou měrou přispívá nová podoba Chalupa Cupu, kdy na Vajgaře vrcholí český pohár dračích lodí, jejichž závody jsou divácky velmi atraktivní. Do „Závodu měst“ jsme letos pozvali na oplátku dragony z rakouského Litschau, kde jsme letos v létě již počtvrté reprezentovali Město Jindřichův Hradec.

Jakým způsobem se daří získávat nové členy a je v dnešní „době počítačů“ zájem o tak namáhavý sport, jakým veslování je?
V našem klubu jsme zaměřeni především na závodní veslování mládeže a skutečně je problém děti a mládež k veslování přivést. Určitě je na vině dnešní doba, která je plná „lákadel“, z nichž přijde uspokojení respektive zábava hned bez dlouhodobé a k tomu ještě namáhavé přípravy. Z náborů, které provádíme většinou po domluvě se základními školami v hodinách tělesné výchovy, zůstává po počátečním nadšení pouze malý zlomek těch, které veslování osloví. Asi není moc známé, že veslařina je sport, který mohou v žákovském věku provozovat i děti s nadváhou či takzvaně „neohrabané“. Z nejednoho „cvalíka“ vyrostl v klubu sošný sportovec. Nábor pro příští sezonu bude probíhat v prosinci a lednu, doufám, že budeme úspěšní. Všechno stojí peníze.

Pro dobré nebo špičkové výkony je zapotřebí dobré nebo špičkové materiální zabezpečení. Jak je na tom VK Vajgar s lodním parkem a dalším vybavením?
Je to takový koloběh a zároveň hnací motor. Čím máme lepší a výkonnější závodníky, tím větších úspěchů dosahujeme, tím více se zviditelňujeme a seženeme nebo vyveslujeme více peněz. Ale lepším a výkonnějším závodníkům musíme vytvořit pro jejich výkonnost lepší podmínky a sehnat lepší a dražší lodě a dopravit je na vzdálenější a nákladnější regaty lepším dopravním prostředkem. Z úspěšné závodní éry Karly Fišerové a následně Davida Jirky máme kvalitní skify, na kterých jezdí opravdu ti nejlepší a nejnadějnější. Pro větší posádky získáváme „lepší“ lodě většinou darem z velkých pražských oddílů, které mají šanci zakoupit si lodě nové. Jsou to totiž investice okolo půl milionu korun a více. Na velmi slušné úrovni máme vybavení posilovny včetně veslařských trenažérů. Řešit jsme však museli dopravu osob a lodí na závody. Za cenu zadlužení jsme museli stařenku skříňovou Avii vyměnit za patnáctimístný mikrobus Citroen.

Jak je na tom klub s financováním? Kde a jakým způsobem se získávají peníze na provoz loděnice a na sportovní činnost?
Kromě členských příspěvků a financí přidělovaných z rozpočtu města pro sport mládeže, bychom měli dostávat každoročně dotace z ČSTV na činnost a provozování budov. Bohužel s těmi posledně jmenovanými nemůžou příspěvkové organizace vůbec počítat. V posledních třech letech dostáváme z ČSTV jenom zlomek avizovaných částek. Nemalý podíl příjmů plyne za reklamy a od sponzorů, kterých za současné hospodářské situace také zrovna nepřibývá. Z našeho půl milionového rozpočtu padne větší půlka na chod a údržbu budovy. Asi 180 tisíc potřebujeme na vlastní závodní činnost. Když něco zbude, zafinancujeme opravu lodí, případně zakoupíme další modernější vybavení posilovny.

K otázce financování si nemohu odpustit nezmínit činnost party našich nejstarších veteránů, kteří tak jak jsou po léta zvyklí, odvádějí desítky hodin nezištné práce na úklidu a údržbě v loděnici a přípravě závodů.

V klubu jsi znám jako věčný optimista a „pohodář“, jsou věci, které tě při tvé práci trenéra a správce zlobily či zlobí, a co by tě při tvé činnosti potěšilo?
Když pominu různé „úlety“ svěřených pubescentů a různé zákulisní tahy „kliky“ pražských oddílů vůči nám „vesnickým“, hodně starostí a komplikací nám způsobily nedávné sezony, kdy byl Vajgar bez vody a následně urostl houževnatou zelení. Nejprve jsme byli nuceni za tréninky dojíždět do Malého Ratmírova a po napuštění rybníka jsme měli dojem, že nám již provždy zůstane sjízdných jen několik desítek metrů.

Všichni jsme sháněli informace, jak s rákosím a vrbičkami bojovat a zda se dočkáme opět čisté hladiny Vajgaru. V té době se k nám donesly i názory zajímavého člověka biologa RNDr. Jana Pokorného, a proto bych rád položil několik otázek právě jemu.

Velkou radost a uspokojení by mi přineslo, kdyby se opět po letech objevil talent, který by šel systematicky a houževnatě za nějakým svým velkým veslařským cílem a já mu v tom mohl být nápomocen.

Štafetový kolík minulý týden předal Vladimír Krnínský veslaři Miloslavu Navrátilovi.
Příště se bude Miloslav Navrátil ptát biologa, doktora Jana Pokorného.