Ševci – tovaryš musel týden chodit ve vlastním výrobku

Jindřichův Hradec - Přinášíme další díl seriálu o historii jindřichohradeckých řemesel. Tentokrát si něco povíme o ševcích. Jelikož jindřichohradecký cech ševcovský si za svého přímluvce zvolil, stejně jako tkalci, svatého Krišpína, o němž byla řeč v 10. díle, půjdeme rovnou na verpánek

Cech ševcovský své artikule získal od Jindřicha IV. z Hradce roku 1476. Oproti větším městům měli ševci hradečtí trochu zpoždění. Zatímco ti naši dávali teprve dohromady cechovní artikule, tak například v Plzni už začátkem 15. století řešili otázky detailnější. Páni radní tu rozhodli, že každý švec může na trhu vystavit své zboží pouze jednou, druhé vynesení bylo zakázáno. Co měl ale chudák švec s neprodanými páry učinit, už páni radní neporadili.
Řemeslo a móda
Nosit cokoliv, jen aby to v zimě hřálo, už v 15. století prostě nešlo. Zvláště, když sám Karel IV. coby mladý švihák přinesl francouzskou módu špičatých bot. A tak ševci špičky prodlužovali a prodlužovali, až už si lidé nechodili na trhy kupovat boty, ale „zobáky". Když nabraly takových rozměrů, že se musely špičky k nohám přivazovat a docházelo díky nim i k úrazům, rozhodlo se o jejich zákazu. Ale to už snad nebylo ani potřeba, protože módní výstřelky mají většinou jepičí život a pomalý přechod gotiky ve sloh renesanční dopřál více pohodlí v odívání i obouvání.
Ale vraťme se zpět do našeho města, kde se zatím řady jindřichohradeckých mistrů koncem 16. století rozšířily na šestnáct. S největší pravděpodobností se ani jednomu z nich nevyhnula zkouška mistrovského kusu. Jen pro srovnání, v pražském ševcovském cechu musel každý zhotovit škorně příčné, telecí, střevíce a kožený punčoch. O století později pražští ševci, když chtěli vstoupit do cechu jako mistři, šili dokonce devět párů bot. Oč nápaditější byli ševci jindřichohradečtí. Vyučený tovaryš měl ušít pouze jeden pár bot a týden v nich chodit. Po týdnu musel ukázat v jakém jsou stavu nejen ty boty, ale i nohy. Když uspěl a obojí bylo shledáno zachovalým, mohl se pustit do díla. Pokud měl to štěstí a obuv si u něho objednal zámecký pán a nebo se dokonce stal dvorním dodavatelem, byla jeho práce o poznání snazší. Kůže si totiž páni posílali své. A určitě byly měkké a kvalitní. Za svou práci dostal švec ze zámku slušně zaplaceno. Za jeden pár loveckých bot do vody obdržel koncem šestnáctého století celých 40 grošů. Mohl si za ně koupit středně velkého vepříka a nebo 40 bochníků chleba.
Ševci a jiné cechy
Pokud dostal objednávku na boty od příslušníka nižšího stavu, musel nakoupit materiál u koželuhů. A to se většinou neobešlo bez dohadů a nedorozumění. Ale zdaleka nebyl cech koželužský jediným, se kterým ševci nevycházeli vždy v dobrém. S provazníky se dohadovali, že jim prodávají drahé konopí a řezníkům zase vytýkali, že si pro ševcovské sádlo musejí jezdit za draho až do Kutné Hory. Jednou se dokonce stalo, že se příslušníci všech tří žalovaných cechů na straně jedné a ševci na straně žalující sešli na radnici. Byla z toho taková mela, že páni radní raději ševce vypustili zadním vchodem. Měli strach, aby jim rozezlení řezníci spolu s koželuhy a provazníky nevybílili rathaus.
Zlé časy přišly i na ševce
Začátkem 17. století přišly na ševce zlé časy. Cechu se přestávalo dařit a jeho členové dlužili velké obnosy do Třeboně, Hořepníku a místním koželuhům za materiál. Bezvýchodná finanční situace vedla některé mistry ševcovské k zoufalým činům. Když hradecký mistr Jan Chládek při sečtení dluhů a veškerého svého majetku zjistil rozdíl čtyřiceti kop grošů ve svůj neprospěch, oběsil se. Cech, aby vdově alespoň částečně ulehčil, rozhodl zaplatil pohřeb u svaté Trojice ze společné pokladny. Pokud by mistr Chládek ještě nějaký čas posečkal, mohl se dožít lepších časů.
Třicetiletá válka, která byla rozpoutána rok po jeho smrti (1618), přinesla ševcům práci. A tak mohli zanedlouho opět se svými výrobky navštěvovat trhy i v jiných městech. Ne vždy se ale v neklidných válečných časech vrátili domů s výdělkem. Jen roku 1629 je oloupili dvakrát cestou z jarmarku. Jednou před Valtínovem, podruhé u Miličína. Musela to být krušná cesta. Veškerá práce je pryč, kapsa prázdná a před nimi skoro 70 kilometrů. To ovšem ještě netušili, jak těžce se budou vzpamatovávat z návštěvy švédských vojsk (1645).
Ševci jako vtipálci i terče pro smích ostatním
Mnozí si hledali jinou práci a někteří se s nastalou špatnou situací vypořádali opravdu kuriózně. Švec Jan Hirsch se rekvalifikoval na koňského handlíře a dokonce dvakrát prodal synovi rytíře Františka Pecelia z Adlersheimu za 105 zlatých slepou kobylu. Aby šlechtický rod neutrpěl ještě větší ostudu, spokojil se otec „důvtipného" mladého pána z Adlersheimu s tím, že si nechá každý své.
Ale i ševci někdy doplatili na vtípky jiných. Roku 1756 se švec Václav Načeradecký z Mníšku vydal se spravenými botami na zámek Jemčina. Cesta byla dlouhá a tak byl rád, že si může na chvilku odpočinout v zámecké kuchyni, kde dobře pojedl a popil. Večer mu do pytle dali další boty na správku a on se vydal zpět. Když byl kousek před Hatínem, pytel na zádech začal chrápat. Chudák švec se lekl, pytel zahodil a utíkal až do Hradce. Všude vyprávěl, že nesl čerta. Netušil, že mu kuchař do pytle strčil ospalého (a asi i notně společensky unaveného) pánova trpaslíka.
Ale to už zvolna nastává konec 18. století, který přináší do cechu mnoho změn. Prvním, kdo se rozhodl využít příznivou dobu pro ševcovské řemeslo, byl mistr Bažant. Jeho žádost o možnost zaměstnávat více než tři tovaryše, byla sice napoprvé zamítnuta, ale už roku 1781 se mu J. R. Černín rozhodl vyhovět. Počet mistrů začal klesat a městský písař si ve svých knihách povzdechl, že veškerá rovnost cechovní minula a ze ševců se stávají fabrikanti. V té době se v cechu objevila nová funkce. Jeden z mistrů, který měl patřičný rozhled, udával módní tón, takový jindřichohradecký Versace konce 18. století.
Tovaryši si svůj život vzít nenechali
Veškeré nastalé změny nebrali na vědomí snad jen ševcovští tovaryši. Svůj rozverný a nezvedený způsob života si, tak jako tovaryši soukeničtí, vzít nenechali. Zvláště o masopustu, kdy jich bylo všude plno. Roku 1792 byl jeden tovaryš přísně kárán a pokutován za to, že v ženském šatu chodil po městě a žebral. Kdo ví, jestli neměl prsty i v další nezbednosti, která se udála krátce poté. Každý cech, jak už jsme si řekli, míval svůj herberk. Cech ševcovský měl toto nocležné místo na náměstí (bývalý hotel Centrál). Aby nikdo nepřehlédl, visela zvenku veliká bota (podle ní dostal tehdy dům jméno – U veliké boty). A právě na tuto botu někdo namaloval nápis – V týhle botě chcíplo kotě.
Mezi ševce, sice v mírně podřízeném postavení, náleželi příštipkáři neboli prťáci (opraváři obuvi). Jejich svatým ochranitelem byl podle vzoru italských kolegů sv. Theobald Roggeri (+1150 Itálie). Tento bohatý šlechtický syn opustil svou rodinu a rozhodl se pro život v odříkání všeho druhu. Aby si vydělal na živobytí, spravoval na svých cestách boty.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce
Elisabeth Hallamová, Světci. Kdo jsou a jak nám pomáhají;