Právě skutečnost, že někteří z obyvatel na začátku ledna otevřeného azylového zařízení dosud nedostali dávky, komplikuje v domově život. Protože řada klientů podle vedoucí domova Rybka a předsedkyně stejnojmenného občanského sdružení Evy Dvořákové stále čeká na dávky, sdružení jim nakupuje potraviny.

„Vlastně je živíme z prostředků na provoz. Mají děti a nemůžeme je nechat hlady. Přitom je jasné, když takový člověk nemá měsíc dávky a dnes někdo i déle, tak to asi jen těžko splatí. Státu zkolaboval systém a nechal to být. Nejsme charita, ale musíme pomoci,“ uvedla Dvořáková.

Veřejně hovořila i o tom, že klienti Rybky, hlavně muži, mají povinnost pracovat, ale v novém azylovém zařízení ve Studené vzniká kvůli dávkám, které ještě nedorazily, další problém.

„Protože ve Studené skutečně práce není, muži většinou dojíždějí hromadně do Prahy. Nedostali však ještě dávky, takže nemají peníze na cestu, ani na ubytování a jídlo. Je to takový začarovaný kruh,“ míní Dvořáková.

O tom, jak je těžké vyjít ze sociální podpory, se rozhovořila i Alena Galovičová, která si ve středu přišla azylový dům prohlédnout: „Teprve tento týden mi poslali dávky na životní minimum, tedy 3100 korun. Ale na bydlení jsem ještě nedostala. Platím přes tři tisíce nájem, takže to není vůbec jednoduché. To téhle situace se fakt může dostat každý. Je mi přes padesát a ve Studené prostě nejde sehnat práci. V mém věku už vůbec ne. Nemám auto, abych mohla dojíždět, je to katastrofa. Bez práce jsem už rok.“

Její slova o tom, že v azylovém domě může skončit prostě kdokoliv, potvrdila i mladá maminka, která se dvěma dětmi a manželem ve studenské Rybce pobývá již tři týdny. „Moc se nám tu líbí. Muž naštěstí už sehnal práci a já ji hledám. Zatím ještě v Rybce není hotová školka, ale pak už by to mohlo být snazší,“ říká mladá žena a peripetie s tím, jak se ocitli v azylovém domě, shrnuje tím, že naletěli lichvářům. Přišli o byt, peníze a skončili v autokempu, kde bydleli v chatce.

Pořád věří tomu, že vše dobře dopadne. Manžel byl válečný veterán a už se o jejich situaci začali zajímat.

„Hodně lidí si řekne, azylový dům, a dívá se na všechny skrz prsty, ale kolikrát je to jinak,“ dodává žena.

Sdružení Rybka provozuje již řadu let azylový dům v Husinci, kde se ročně vystřídá zhruba sto rodin. Podle sociální pracovnice Rybky Aleny Doulové se zde daří navrátit do normálního života kolem 70 procent. „Podle statistiky téměř polovina obyvatel azylového domu k nám přichází z dětských domovů. Někdy jsou to smutné osudy. Musejí se učit vychovávat děti, hospodařit s penězi,“ zmiňuje Doulová.

S ředitelkou Dvořákovou se však shoduje, že práce je to krásná: „Vracíte lidi do života. Kolikrát přicházejí s jednou igelitkou, ale když je pak potkáváte a oni vykládají, jak vše zvládli, máte radost.“