Snažíme se být vždy o krok před ostatními

Občanské sdružení Proutek, jehož členové ještě o čtyři roky dříve začali statek v Plasné upravovat pro tyto účely, bylo jedním z prvních v republice, které služby tohoto typu začalo nabízet. Co se od té doby podařilo, k jakým změnám došlo a kam sdružení směřuje, jsme se zeptali vedoucího sekce vzdělávání a zároveň někdejšího ředitele Proutku Jana Kostečkya současné ředitelky Kamily Tomšíkové.

Co jste za těch deset let dokázali? Dosáhli jste toho, s čím jste Proutek zakládali?

J. K. Před deseti lety jsme začali poskytovat první chráněné bydlení a určitě jsme byli vnímáni mnoha organizacemi jako dobrodruzi. Byli jsme jedni z prvních v republice. Nyní máme dvacet lidí v chráněných bytech na šesti místech. V chráněné dílně pracuje dvacet lidí, kteří si tam normálně vydělávají. Navíc ještě vzděláváme poskytovatele obdobných služeb v republice. Dá se říct, že jsme od začátku nějaký kus urazili.

K. T. Jsme spokojení s tím, co teď máme a jak vše jde, ale samozřejmě chceme to dělat ještě jinak. Ostatní chráněná bydlení budují, ale my vidíme, že tam už jsme byli před deseti lety. Chceme směřovat více k individuální potřebě našich klientů.

J. K. My už teď víme, že bychom to potřebovali dělat ještě jinak a ještě lépe. Potřebujeme klienty vytáhnout z chráněných bytů. Určitě to jde a je to cesta, kterou to do budoucna půjde. Zároveň v dnešní době stát začíná velké ústavy, které my jsme již před deseti lety kritizovali, konečně měnit na něco podobného tomu, co děláme my.

Kam tedy Proutek směřuje?

J. K. Nyní je to tak, že byty, kde klienti bydlí, má Proutek. Do budoucna bychom chtěli, aby většinu těch bytů měli lidé, kteří v nich jsou, třeba v nájmu a my jsme chodili za nimi. Myslíme si, že je to zcela přirozená cesta. Nejsme sice první, koho to napadlo, ale zároveň stále to u nás není zcela běžné, v našem regionu vůbec. Je to další cesta, aby lidé s mentálním postižením mohli žít svobodně a normálně uprostřed běžné společnosti. A my bychom pak byli schopní doprovázet je, ať už se s nimi děje cokoli, ať už se přestěhují, i kdyby nedejbože skončili na ulici. Naše podpora by tak nebyla vázaná pouze na ten byt. K takovému způsobu poskytování služeb v dlouhodobé perspektivě směřujeme.

Změnil se nějak zájem klientů za dobu vašeho působení na Jindřichohradecku?

K. T.Zájem je stále veliký. Zpočátku to bylo o tom, že si to lidé nedokázali představit. Teď chodí sami za námi, už vidí, jak to funguje. Nemůžeme bohužel vyhovět všem, hlásí se lidé z celé republiky. Služeb podobného typu, který poskytujeme my, je v celé republice málo. Stále je moc velkokapacitních zařízení.

J. K.Obecně je to o tom, že zájem o tyto služby je veliký a nabídka bohužel malá. Je to jistě i tím, že dorůstá generace dětí s postižením, které chodily do speciálních škol, většinou velmi dobře vedených, a ti už nechtějí do ústavu a ani rodiče je tam nechtějí dávat. Chtějí, aby žili v běžném prostředí a tím pádem i roste tlak na to, aby komunitní služby existovaly.

Jaký je přístup státu k neziskovým organizacím jako je ta vaše? Změnil se nějak?

J. K.Velká změna nastala v roce 2007 s přijetím zákona o sociálních službách, který nás staví víc jako rovnocenné partnery. Zároveň to prakticky tak úplně není. V zásadě ale ten krok, který udělal tenhle sektor za posledních deset let, je obrovský. Abychom ale vše mohli dělat tak, jak chceme, musíme si peníze sehnat sami. Ale na to my si nestěžujeme. Jediné, co chceme, jsou rovné podmínky. Tedy když je klient u nás, aby za ním šly stejné peníze, které by za ním šly, ať už by byl kdekoli. Pokud my to chceme dělat trochu jinak, tak si na to ty peníze musíme sehnat a veřejnost o tom přesvědčit, že tak, jak to děláme, to děláme dobře. O tom je neziskovka. Dá se říct, že na nás stát čím dál méně kouká jako na obtížný hmyz, zároveň se ale snaží všechno dostat pod kontrolu, čemuž my se zase bráníme. Je to neustálý boj. Zároveň je fakt, že pro nás je podpora veřejnosti a sponzorů úplně klíčová. Chceme poskytovat služby v lepší kvalitě, než jaké poskytuje stát, a to způsobem, o kterém jsme přesvědčení, že je lepší a prospívá klientovi. To samozřejmě vyžaduje určité finanční prostředky, které nám stát v takové výši nedá.

Veřejnost často vnímá takovéhle aktivity dost rozporuplně. Změnil se nějak náhled lidí na vaši činnost za těch deset let?

J. K.Je jasné, že lidé, kteří jsou určitým způsobem jiní, se v různých situacích nechovají úplně standardně. My se docela často setkáváme s tím, že se naši klienti někde nějak chovají a někomu se to nemusí líbit. My se snažíme na situaci reagovat, vysvětlit jí. Zároveň tyhle situace bereme jako přirozenou součást naší práce.

K. T.Myslím si, že se pohled veřejnosti zlepšuje, že už se lidí z chráněného bydlení nebojí a jsou schopní s nimi i komunikovat. Samozřejmě se najdou lidé, kteří s tím mají problém, ale ve chvíli, kdy dojde k nějaké konfrontaci a oni vidí, že se to s naším klientem dá vyřešit, že se s ním dá normálně mluvit, tak spousta lidí od předsudků ustupuje.

V těchto dnech se rozjíždí vaše speciální kampaň. Co si od ní slibujete? O co přesně se jedná?

J. K.Chceme, aby co nejvíc lidí tady v regionu o nás vědělo. A proto teď rozjíždíme kampaň Podpora ve svobodě, která běží v několika rovinách. První z nich je přes facebook a přes naší webovou stránku www.podporavesvobode.cz. Oslovujeme lidi, komunikujeme s nimi, informujeme o akcích. Druhou rovinou je umísťování našich plakátů s panáky. Na různých místech Jindřichova Hradce a v okolí je teď mohou lidé vidět. Mohou se s nimi i fotit a posílat nám snímky právě na facebook nebo i mailem. Každý panák nese určitou zprávu, že i lidi s mentálním postižením mají právo dělat věci, jako všichni ostatní, třeba jít s přáteli na kávu nebo jet na dovolenou. A třetí linka jsou naše benefiční akce, kterých bude od pátku do příští soboty celkem šest, například koncerty nebo výstava. Všechno vyvrcholí na akci Velikonoční veselice v muzeu fotografie v Jindřichově Hradce, kde budeme mít svůj koutek.

K. T.Jde možná i o to, aby s námi veřejnost nejen začala víc spolupracovat, ale také aby věděli, jak nám vůbec mohou pomoci.

Proč právě slogan Podpora ve svobodě?

J. K.Je to podle nás nejlepší popis toho, co děláme, tedy že podporujeme lidi s mentálním postižením v tom, aby mohli svobodně žít. A není na tom důležité jen to, že mohou svobodně žít, ale že k tomu potřebují právě i tu podporu. A tu umíme my. Ale zase na ní potřebujeme podporu lidí a veřejnosti.

Petra Jouzová