Její otec Věroslav Růžička totiž ve školním roce 1963/64 nastoupil jako řídící učitel do málotřídky v Dolní Radouni u Jindřichova Hradce.

„Matka byla školnicí, vedoucí místní knihovny, starala se o provoz dětské poradny, kam dojížděl dětský lékař, jež byla rovněž ve škole, kde jsme také v přízemí bydleli. Byla zde veřejná telefonní stanice, tedy jeden ze dvou telefonů v obci, protože další měl národní výbor. Takže k nám přicházeli lidé v případě potřeby zavolat sanitku, či poslat telegram," říká Lenka Hrubá, která jde ve šlépějích svého otce jako učitelka.

Z toho všeho vyplývá, že veškeré dění v Dolní Radouni se vlastně odehrávalo ve škole. Podle Lenky Hrubé se zde konaly schůze svazu žen, myslivců, scházeli se zde na svých schůzkách i pionýři. Druhým místem, kde probíhalo setkávání lidí, byla hospoda v nedalekém sousedství.

„Bydleli jsme v bytě v přízemí školy, takže má cesta do školy znamenala vyběhnout schodiště do patra. Vedle třídy byl kabinet, kam jsem samozřejmě nesměla. Výjimku tvořil vždy závěr letních prázdnin, kdy jsem pomáhala taťkovi připravovat pomůcky pro prvňáčky, které tenkrát děti dostávaly zdarma. Kabinet byl druhými dveřmi spojen s další třídou, tedy tělocvičnou. Byly tam ribstole, lavičky, žíněnky a další cvičební náčiní. Sem jsme s bratry směli pouze v době, kdy zde mamka uklízela. V patře se nacházela ještě učebna dílen a temná komora," popisuje školu Lenka Hrubá.

Velkým dobrodružstvím byla školní půda, která skrývala staré lavice, vycpaniny ptáků, busty osobností a spoustu zajímavých starých věcí. „Na půdu jsme samozřejmě také nesměli, ale které dítě nezkusí zakázané," doplnila Lenka Hrubá.

Pokračovala, že k povinnostem školnice, tedy její maminky, patřilo zatápění v učebně, skládání dřeva a uhlí pro potřeby školy, úklid celé budovy, nekonečné mytí oken, malování učeben, chodeb a úklid po malování, ale také rozmrazování darlinku na vodu, který byl umístěn v přízemí u sklepa. Na chodbách se totiž netopilo, takže v zimě velmi často zamrzal.

„V zimním období dlažba v přízemí vlhla a za mrazů často namrzala, takže občas to i klouzalo," připomenula.
V přízemí budovy pak byla kromě bytu dětská poradna, školní šatny, obecní knihovna, koupelna a prádelna.

Jedna z mnoha krásných vzpomínek Lenky Hrubé na školu se váže k období masopustu.
„Seděli jsme ve třídě a v době vyučování tam vtrhly masky z masopustního průvodu. Schovali jsme se pod lavice a ke kamnům za uhlák, ale vůbec to nepomohlo. Všechny nás vytáhli na stupínek. Taťka – učitel si od masek musel koupit vlastní boty a vyplatit i žáky ze spárů masek. Nejvíce jsme se báli masky medvěda. Výuka byla ten den zrušena. Všichni jsme se šli podívat na průvod, oblékli jsme se a pokračovali s nimi a s muzikanty průvodem vesnicí. V současné době se to dětem určitě nepřihodí a je to škoda," povzdechla si Lenka Hrubá.

Bydlení ve škole mělo i své úskalí a bylo často provázeno chladem a zimou , protože v celém přízemí se zatápělo pouze v bytě v kamnech a občas v dětské poradně. „Na záchod a do koupelny jsme museli chodit přes celou budovu studenými chodbami. Přesto všechno mám na tuto školu hřejivé vzpomínky dětství," dodala Lenka Hrubá.

Z historie školy:
- byla otevřena v roce 1892 jako německá škola
–  v roce 1949 strhla ohromná sněhová bouře střešní krytinu
–  roce 1963 nastoupil jako řídící učitel Věroslav Růžička
poté zde působily učitelky:
- 1971 učitelka Věra Kalkusová
- 1972 – Jiřina Longová
- následně škola zanikla