Moje srpnové zážitky nepocházejí z Třeboňska, protože tady bydlím teprve 32 let. V roce 1968 jsem se svojí rodinou žil v jednom okrese Středočeského kraje. Byl jsem ředitelem Okresního osvětového domu a vědělo se o mně, že se obstojně domluvím rusky.

Celé předsrpnové období, někdy také nazývané Pražské jaro, to byl jeden velký společenský kvas. Samé aktivy a schůze, veřejná shromáždění a hlavně nejrůznější rezoluce a provolání.

Samozřejmě, že nic nespadlo z nebe samo od sebe. Ve společnosti už delší dobu rostla nespokojenost s ekonomikou i s politikou, a stavidla se zvedla zároveň s výměnou prvního tajemníka KSČ. Nejen společnost, ale i samotná komunistická strana se postupem času rozštěpila zhruba na dvě části, které se navzájem onálepkovaly: na pravicovou progresivní, která usilovala o stále další změny a jejich prohloubení, a na levicovou konzervativní část, jejíž příslušníci varovali před překotností a spíše dávali přednost udržení dosavadního stavu, aby se s vaničkou nevylilo i dítě.

Pamatuji se, že jsem byl 20. srpna na nějaké schůzi, a vrátil jsem se domů až v pozdních hodinách. Nic zlého netuše, uléhal jsem po půlnoci, tedy už 21. srpna. Ráno po páté hodině mě budil telefon. Volal kamarád, abych si pustil rádio, a zavěsil. Poslechl jsem a slyším, jak hrají státní hymnu.

Vzápětí zvonil opět telefon a sám vedoucí tajemník okresního výboru KSČ mě žádal, abych se okamžitě dostavil na sekretariát. To už jsem z rozhlasu věděl, co se stalo. Rozloučil jsem se s manželkou a pohledem pohladil tři naše spící kluky. Našlápl jsem svoji stopětasedmu a s vědomím, že mě čekají krušné chvíle, jsem uháněl do okresního města. Na sekretariátu KSČ mě ihned pozvali do zasedajícího předsednictva a oznámili, že jsem byl ustanoven oficiálním tlumočníkem pro styk stranického orgánu s okupačními vojsky.

Mezi tím cizí vojska dorazila k okresnímu městu, utvořila kolem něho neprodyšný kruh a začala se zakopávat. První problém nastal, když dělníci „energovodu“ nastoupili do práce, aby pokračovali ve stavbě nové linky vysokého napětí. „Stoj! Davaj nazad!“ To byl vcelku jasný povel, doprovázený namířenými samopaly. A byl to také první, poměrně lehký úkol pro mne. Horší bylo, když jsem byl povolán k ohledání místa činu, kde houbař našel v lese mrtvého zastřeleného bulharského vojáka. Znám ten případ do detailu, protože jsem tlumočil i při operativních poradách. Ale nechci ho vyprávět. Omezím se pouze na konstatování, že je škoda každého mladého života. Že Nikola Nikolov Cvětkov byl urostlý, snědý, černovlasý chlapík. Hrubým způsobem porušil vojenskou kázeň a krutě na to doplatil.

Z funkce tlumočníka se vyvinula jakási úloha parlamentáře. Zažil jsem mnoho příhod, nahlédl jsem zblízka do politické kuchyně, poznal jsem, jak se lámou charaktery. To samo o sobě by vystačilo na celý seriál povídek. Já se ale chci dobrat zajímavé informace, kterou jsem zachytil od jednoho vysokého sovětského důstojníka, a s níž jsem se od té doby nesetkal.

Plukovník Artěmjev se jednou rozčilil a neustále vykřikoval jméno jakéhosi jiného sovětského důstojníka a posílal ho do horoucích pekel. Pamětníci si jistě vzpomenou, že nejprve vojska překročila hranici, potom zasedly vrcholné stranické a státní orgány, aby přijaly rezoluci o neoprávněnosti vstupu, prakticky o okupaci Československa, a hned ji také zveřejnily v masových sdělovacích prostředcích.

close zoom_in

Teprve potom přistál na Ruzyni výsadek a zajal progresivní části strany, vlády a parlamentu v čele s Dubčekem, Smrkovským a Černíkem. Podle Artěmjeva byla celá akce naplánovaná tak, že nejprve přistane výsadek, zajme a internuje „progresivce“, načež se sejdou nově ustavené orgány a pod vedením Vasila Biĺaka vyhlásí, že země je ve smrtelném nebezpečí v důsledku ohrožení kontrarevolucí. Nové orgány pak pozvou vojska Varšavské smlouvy a teprve potom dojde k překročení hranic.

Jak jsem koupil, tak prodávám. Mělo by to svoji logiku. Zejména na sovětských vojácích byla zpočátku vidět hluboká nejistota a nervozita. Byli zpracováni tak, že jedou bratrskému Československu na pomoc proti kontrarevoluci a očekávali, že tedy budou vítáni. Místo toho se setkali se zaťatými pěstmi.

Ten dotyčný důstojník, co to všechno pokazil, prý nezohlednil dvouhodinový rozdíl mezi moskevským a středoevropským časem. Tudíž byla hranice překročena o dvě hodiny dříve. V historii nikdy neplatí nějaké „kdyby“, ale kdyby operace probíhala podle Artěmjeva, pravděpodobně by měla poněkud jiný průběh.

Nevím, jestli tuto verzi nějak zpracovali historikové. Jestli ano, tak mi unikla a já se omlouvám, že nosím dříví do lesa.

Jan Lebeda