Velmi často také zazníval apel, jak tento mezník našich dějin připomenout mládeži. Právě to mě přimělo k napsání těchto řádek. Proč se ptát patnáctiletých co jim říká srpen 68? Ve velkých městech to byla jistě dramatická událost, byli i ranění a mrtví. V Jindřichově Hradci, díky Bohu, ne. A v okolních vesnicích mnozí s po zuby ozbrojenými vojsky vůbec nepřišli do styku. Pro současné teenagery to může být podobná epizoda, jako když Matyáš Korvín napadl Rakousko. To bylo také v šedesátém osmém, ale tuším, že o pět set let dřív.

Ani dočasný pobyt vojsk většinu lidí přímo nevzrušoval. Ti nebozí chlapci byli zavřeni v několika posádkových městech a pouze drzé důstojnické paničky z ubohých panelových sídlišť provokovali velkorysými nákupy. V té době se u nás ale stejně nic kloudného koupit nedalo, takže to zase většině z nás bylo jedno.

Šedesátý osmý rok a hlavně léta následující bychom měli připomínat dospělým. Ti totiž velmi rychle zapomněli na krátké období obav o osud komunismu a dopustili nástup dlouhých let tvrdé normalizace. Následující doba temna sice zdaleka nedosahovala úrovně zvěrstev let padesátých, ale za připomenutí jistě stojí. Moc ideologických tajemníků, předsedů stranických organizací a uličních důvěrníků byla obrovská.

Umění, literatura, věda, školství, ale i armáda a bezpečnostní složky byly tvrdě zasaženy touto chorobnou ideologií. Bez požehnání strany kariérní růst nepřipadal v úvahu snad v žádném odvětví. Nejít do prvomájového průvodu, nebo se nezúčastnit večera k oslavě VŘSR se rovnalo politické sebevraždě.

Potupné politické vzdělávání nestraníků s pravidelným dvouletým hodnocením způsobilosti k výkonu některých povolání bylo dokonalým psychologickým terorem. Tam jsme si již nelehali pod pásy a nenastavovali hruď samopalům cizích vojáků.

Naopak jsme přece museli před našimi soudruhy pravidelně vyjadřovat souhlas se vstupem vojsk. To už byly ruské tanky dávno zakonzervované v garážích a roli sovětských rozvědčíků daleko aktivněji přebrala armáda našich vlastních fízlů, estébáků a udavačů. Díky panu Kocábovi jsou již ruské tanky i oficíři s navoněnými paničkami dávno pryč. Ale ti naši zde zůstali. Vystupují v televizi, mluví v rozhlase, píší do novin, ovládají kapitál velkých firem a kandidují ve volbách. To si připomínejme dnes a denně, zejména pak třeba právě 17. a 18. října 2008 při volbách.

Alfred Němec, J. Hradec