Kliknutím zvětšíte
Ani epidemie koronaviru nevyklidila od turistů Terčino – oficiálněji Tereziino – údolí u Nových Hradů. Unikátní krajinářský celek vznikl z někdejší bažantnice z podnětu hraběnky Terezie Buquoyové, jejíž jméno nese. Počátek parku je datován k polovině 18. století, využil i starší dřeviny a zvelebování pokračovalo i po smrti Terezie Buquoyové.
K největším zajímavostem areálu o rozloze 138 hektarů vedle vzácných cizokrajných dřevin i letitých zelených velikánů domácího původu patří umělý vodopád. Vybudován byl v roce 1817 a napájený je náhonem z říčky Stropnice. Najdeme tu i zříceninu Modrého domu, dnes ruinu, ale s trochou fantazie také romantický pozůstatek někdejšího oblíbeného altánu hraběnky Terezie.
Od roku 2015 pečuje o lokalitu skupina nadšenců sdružená v Okrašlovacím spolku pro Terčino údolí, Nové Hrady a okolí. Má sice aktuálně jen třináct registrovaných členů, ale na brigády přijde podle předsedy spolku Michala Jarolímka mladšího třeba třicet nebo čtyřicet lidí.
Poslední věc, kterou připravila aktivní skupina přátel údolí, byl workshop na téma stav Modrého domu – nachystán byl na jaro minulého roku, ale bohužel už neproběhl. Jiné práce ale stále pokračují. „Staráme se o parkový mobiliář, lavičky, odpadkové koše, ty se pořizují za prostředky od města,“ uvádí Michal Jarolímek jeden z příkladů pravidelné činnosti spolku. Od počátku k ní patřily také brigády konané ve spolupráci s SDH Údolí, zaměřené na vyřezávání náletových dřevin nebo na údržbu cest. V posledních dvou letech na ně přispívala Agentura ochrany přírody a krajiny, kde spolupracuje spolek třeba s Liborem Weiterem.
Zvláštností Terčina údolí totiž není jen unikátní krajinářská koncepce, ale také rozdělení krásné lokality mezi řadu vlastníků. Například cesty a část lesů patří městu Nové Hrady, louky Agentuře ochrany přírody a krajiny, další lesy třeba Lesům České republiky a výčet vlastníků tím zdaleka nekončí.
Jedním z důležitých cílů spolku, kromě samotné péče o údolí, je přitom vzájemná komunikace všech, kteří k němu mají co říci. „Situace před lety byla výrazně horší,“ říká Michal Jarolímek a připomíná, že park je přírodní, a ne kulturní památkou, což situaci neulehčuje. Přitom se ale k dění vyjadřují i památkáři… „Naším cílem bylo vybudit komunikaci, aby se majitelé pozemků dokázali domluvit,“ dodává Michal Jarolímek s tím, že to se určitě podařilo.
Michal Jarolímek za svou osobu oceňuje i to, že se spolku podařilo najít v místě staré altány, byť už jen jejich základy, ale vždy to byl podle něj silný zážitek. Upozorňuje také na unikátní celkovou koncepci lokality. Chodil tam často fotit už dříve. A vedly ho k tomu i krásné staré veduty. Když se člověk v parku zastaví na správném místě, tak podle Michala Jarolímka pochopí, co dříve znamenalo slovo malebnost a dnes fotogeničnost. Příroda jako by nutila člověka se zastavit a vzít si fotoaparát nebo si alespoň udělat rámeček z prstů a přes něj se dívat na dílo, které vzniklo v souladu s přírodou před více než 250 lety, ale stále je hodno obdivu.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
