Pod termínem plastická chirurgie si nejspíš větší polovina dotázaných lidí představí „opravy“ a „žehlení“ hereček, zpěvaček a dokonce už i politiků.

MUDr. Vladimír Mařík, plastický chirurg působící v Českých Budějovicích, je tím pravým, kdo může leckteré mýty o tomto medicínském oboru přivést na pravou míru.


Dá se definovat, co je a už není plastická chirurgie?
Tohle, co jste teď vyjmenoval – tedy opravy a žehlení – je takzvaná estetická chirurgie. Je to jen jedna ze součástí plastické chirurgie.


Tedy celého chirurgického oboru?
Plastická chirurgie jako obor má kořeny, které sahají až před náš letopočet. Z Indie jsou známy zprávy o provádění rekonstrukcí nosu.
K rozvoji plastické chirurgie „přispěla“ první světová válka. Obrovské množství těžce zraněných vojáků z fronty s defektním poraněním bylo třeba léčit a zahojit.
Z chirurgů a stomatochirurgů se rekrutovala skupina lékařů, kteří se začali těmito defekty zabývat, a tak vlastně došlo k osamostatnění a ke vzniku oboru plastická chirurgie.
Po válce dochází k zakládání samostatných jednotek plastické chirurgie v Americe, Anglii, Německu a také v Československu.


Kdo byl u nás zakladatelem tohoto oboru?
Akademik František Burian. Ten mimo jiné získal praxi také během první světové války.


Jasno už máme o dvou oborech plastické chirurgie. Které jsou pak ty další?
Patří sem chirurgie vrozených vad, například rozštěpů, vrozených vad na horních i dolních končetinách, kožních nádorů.
Dále sem patří mikrochirurgie, která umožňuje provádět replantace oddělených částí těla – prstů, ruky, ucha, penisu, ale i přenos velkých tkáňových celků z jednoho místa na druhé. Zkrátka defektů, které by jinak řešitelné nebyly.
Patří sem ještě chirurgie ruky, léčba dekubitů, rekonstrukce prsů.


Platí, že plastická chirurgie se dynamicky rozvíjí?
Určitě. A hlavně díky mikrochirurgii,která je asi největším dodavatelem rozvoje. Dále se rozvíjí obor estetické chirurgie, což je dáno požadavky pacientů a pacientek.


Prozradíte, jaký poměr je asi mezi výkony zkrášlovacími a těmi druhými?
Na našem oddělení provedeme zhruba tisíc operací ročně mimo rámec operací estetických. Těch provedeme za rok asi pět set.


Následky kterých těžkých úrazů máte na svém operačním stole nejčastěji?
Z hlediska plastické chirurgie jsou to hlavně poranění ruky, která způsobila práce na cirkulárkách a okružních pilách, frézách nebo poranění nožem.
Dále se podílíme v rámci práce traumacentra na řešení třeba otevřených zlomenin bérce, kdy často dojde ke vzniku většího či menšího kožního defektu.


Změnily zásadně váš obor plastické chirurgie nové medicínské metody, jako třeba laparoskopie v chirurgii klasické?
Přelomem v plastické chirurgii se stal rozvoj mikrochirurgie, nyní zažívá obrovský boom estetická chirurgie.


Po těžkém úrazu fyzickém následuje obvykle karambol psychický. Jestliže použijeme modelovou situaci, kdy pohlednou sedmnáctku napadne pes, skončí to tržnými ranami v obličeji, jizvami i po provedené plastice a tím pádem depresemi. Ujme se jí někdo už tady v nemocnici?
Psycholog sem dochází. Je tady možná i pomoc psychiatra, pokud by psychická újma byla většího charakteru. Ale že by postup byl nějak propracovaný, to v současnosti není.
My se spíše zabýváme medicínskou stránkou věci, a myslím si, že pokud je ten člověk ještě hospitalizován, tak spíš vnímá víc tu terapeutickou část léčby.
Psychická újma nebo resocializace nastává po propuštění. Navíc u těžkých úrazů je pacient přeložený na rehabilitační oddělení a teprve tam si začíná uvědomovat všechny důsledky, rozsah poranění. Například pacienti s poraněnou páteří a míchou to často ani nechtějí vědět, protože žijí neustále v naději, že by se to mohlo ještě obrátit k lepšímu.


Nebylo by pro všechny prospěšnější, kdyby existovala komplexní psychorehabilitační péče?

Teď tady nic takového není. Pokud personál zjistí, že pacient potřebuje nebo chce psychologa…


Promiňte, ale pacient v takovém těžkém stavu si o něj asi sotva sám řekne.
Ano, ale je to také otázka peněz. Naším hlavním úkolem je funkční a estetický výsledek léčby. To další je do určité míry jistá nadstavba, a až společnost bude natolik bohatá, aby se léčebný standard srovnal se zahraničním, i tahle nadstavba přijde.


Podobným příkladem může být také případ člověka, který se souží pomyšlením, že kvůli pahýlům, jež mu zbyly po ztrátě prstů, si ho manželka nebo přítelkyně navždycky zoškliví…
Opakuji, na prvním místě je vždy léčba medicínská, pak rehabilitační. Do léčby každého pacienta je možno investovat více a více prostředků, ale má na to naše společnost?


Jaké máte tady v Českých Budějovicích pracovní podmínky? Jsou jinde lepší?
Plastická chirurgie v Českých Budějovicích je jedno z předních pracovišť v České republice. Provádíme kromě rozštěpové chirurgie komplexní spektrum operačních zákroků včetně mikrochirurgických.
A jsme jedno ze čtyř pracovišť, které tyto zákroky provádí.


Stojí si česká plastická chirurgie dobře v porovnání s ostatním světem?

Není asi „lídrem“ světové plastické chirurgie, ale pražská a brněnská klinika jsou respektovanými pracovišti v celoevropském měřítku.


Když mluvíme o penězích – které zákroky z vašeho oboru platí pojišťovny a které už ne?
Jsou hrazeny všechny zákroky ze zdravotní indikace. Estetické zákroky, i takzvané doporučené psychologem, si hradí pacient sám.


Jakou nejkomplikovanější operaci jste letos dělal?
Byla to asi replantace ušního boltce sedmiletého chlapce, dále pak rekonstrukce dolní čelisti přenosem lýtkové kosti.
Dělal jsem také replantaci ruky u dvaadvacetiletého pacienta, kterému ji ujela kola vlaku.


Každá plastická operace vyžaduje v něčem jiný postup. Nepřipadáte si proto spíš jako tvůrčí umělec než chirurg?

Plastická chirurgie je tvůrčí obor. K dobrému výsledku vede často několik cest. Je velmi vzrušující tuto cestu na začátku vybírat.
Mezi plastickými chirurgy je mnoho lékařů, kteří „fušují“ i do umění.


Dostavil se někdy někdo s reklamací?

Samozřejmě. Každý chirurgický zákrok je totiž zatížený větším či menším rizikem komplikací, a i když byl výkon proveden výborně, tyto komplikace se mohou dostavit.
Chirurg, který tvrdí, že nemá žádné komplikace, buď lže, nebo neoperuje.


A naopak, přišla dejme tomu slečna poděkovat, že díky vám nabyla sebevědomí?
Píší ženy, že se cítí po estetické operaci lépe. Na začátku letošního roku jsem řešil velké dilema: devatenáctiletá kvadruplegička z Rakouska si přála zvětšit prsa.
Uvažoval jsem o tom, jestli právě u ní má nějaký „smysl“ investovat do operace nemalé peníze, ale když jsem po operaci viděl, jak je šťastná, říkal jsem si, že to smysl mělo.
Spokojenost pacienta je mou velkou motivací, abych se dále plastické chirurgii věnoval.


Do roku 1896 měli chirurgové zapovězeno říznout do srdce, protože autority tvrdily, že rána na srdci se nemůže zahojit. Existovalo nebo existuje podobné tabu pro plastického chirurga?
Tabu byla do roku 1999 transplantace ruky nebo prstu. Transplantace tkání v plastické chirurgii, tak jako se transplantují například srdce nebo ledviny, s tím se už úspěšně začalo.
Ale indikace jsou velmi problematické kvůli další léčbě, která musí po takové transplantaci následovat, hlavně kultivace kůže toho konkrétního člověka.
Na tom se již desítky let pracuje, a až se dostaví použitelný výsledek, plastická chirurgie, hlavně popáleninová medicína, poskočí o několik schodů.


Představuje zátěž vědět, že pacient očekává něco jako zázrak?
Psychická zátěž to samozřejmě je, ale v průběhu operace se tím chirurg nesmí zaobírat. Musí být koncentrovaný na vlastní provedení zákroku, i když operace trvá třeba šest hodin.


Jsou známé rodinné dynastie malířů, herců i lékařů. Platilo takové předurčení i pro vás?
Lékařem v mojí rodině byli pradědeček, dědeček, teta, strýc, sestřenice, nyní studuje medicínu bratranec, ale nikdo z nich nebyl a není plastický chirurg.


Došlo k nějakému zlomovému okamžiku, kdy jste se rozhodl pro tuhle specializaci?

Během studia medicíny ve třetím ročníku jsme stážovali na plastické chirurgii a mně tenhle obor učaroval.


Jaký ideál krásy vyznává člověk, který na té přírodní a „nadělené“ dokáže ledacos vylepšit?

Nerozlišuji krásu na takzvanou přirozenou a umělou neboli plastickou. Jestli ta plastická za sebou nezanechá stopy, proč ne?
Pokud bych plastické kráse nevěřil, dělal bych vlastně něco proti svému přesvědčení. Mým krédem je, aby operace byla co nejmíň vidět.

Jan Nouza