Poprvé vychází průvod večer na Zelený čtvrtek, nejčastěji projde Třeboní na Velký pátek a dvakrát ještě dopoledne na Bílou sobotu. Zájemci si v tu dobu mohou prohlédnou kostel i přilehlé klášterní chodby slavnostně vyzdobené kyticemi růží, což je květina spojená s Pannou Marií a na lavici jsou vystaveny i reprodukce proslulých gotických obrazů Mistra třeboňského oltáře.

Hrkači se letos na cestu vydali popáté. „Chodíme od roku 2019. I v covidovém období jsme měli hrkání, které bylo propojené se mší na náměstí. To bylo opravdu velkolepé,“ říká za pořádající spolek Žít Třeboní Aleš Kratochvíl a doplňuje, že sestava je formálně stálá, ale jednotliví účastnící se mění. „Nejsme všichni věřící,“ připojuje Aleš Kratochvíl s tím, že by se ale mělo jednat o dospělé muže.

ČHMÚ vyhlásil kvůli písku ze Sahary v Jihočeském kraji v sobotu smogovou situaci. Na snímku pohled na Šumavu.
Na jih Čech dorazil prach ze Sahary. V celém kraji je vyhlášená smogová situace

K samotnému hrkání vysvětluje, že to je forma veřejné liturgie, jedná se o křížovou cestu se 14 zastaveními. Při každém se hrkači zastaví a Aleš Kratochvíl přednese s jakým tématem je spojeno. Jeho hlas se nese působivou kulisou historického centra města. A průvod sledují desítky diváků. „Nemá to takovou moravskou řehtací náladu,“ upozorňuje ještě Aleš Kratochvíl.

V sobotu se už se nenese kříž, ale tři kadidelnice a hrkání se mění v pietní průvod s obměněnými sekvencemi hrkání.

Na zvuk hrkaček a řehtaček ale zněl i z mnoha dalších míst. Na cestu se s řehtačkami vydaly skupinky dětí a několikrát obešly třeba Dubné, Holašovice nebo Záboří na Českobudějovicku.

K velikonočnímu hrkání v Třeboni je jménem organizátorů na stránkách Biskupství českobudějovického zveřejněn následující text:

„V letošním ročníku Velikonočního hrkání, které se stalo již tradičně nepřímou součástí liturgických obřadů v Třeboni, chceme stejně jako loni pamatovat na válečné události a s nimi spojenou touhu po míru, ale současně považujeme za důležité přijmout se vší pokorou a kajícností i osobní odpovědnost za společenské dění v naší vlasti, církvi i obci.
Jsme si plně vědomi skutečnosti, že se naše nečinnost, či neschopnost konat dobro, negativně propisuje do našich životů, nadějí a svědectví. Uvědomujeme si, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a nelze se tedy nekonečně vymlouvat na vnější vlivy. Jistě existuje mnoho způsobů, jak aktivně přistoupit k těmto společenským výzvám, čelit zlu a přitom udržet správný kurs. Účast na velikonočních hrkáních nám tak dává opět příležitost nejen k rozjímání o těchto souvislostech, ale uschopňuje nás i ke společnému vyznání, že Kristus a jeho evangelium je stejné včera, dnes i navěky a je tedy aktuálním východiskem i pro současnou generaci.“