Pětice mužů za dramatických okolností zmizela 16. července 2015 v Libanonu a únosci je drželi v zajetí přes půl roku na neznámém místě. 1. února 2016 byli všichni unesení propuštěni na pustém místě v horách Anti Libanon. Poté byli zadrženi libanonskými oficiálními orgány a definitivně propuštěni na svobodu 4. února. Poškození jsou přesvědčeni, že samotný únos a následně i doba jejich věznění, která přesahuje půl roku, je přímým důsledkem nesprávného úředního postupu více českých úřadů.

Čtyři unesení a věznění pak od státu žádali odškodnění v celkové výši 40 milionů korun za to, že podle nich české orgány chybovaly a mohly únosu zabránit. Soud žádost o satisfakci v roce 2018 zamítl a nyní tři z pětice unesených, a to advokát Jan Švarc, překladatel Adam Homsi a jindřichohradecký kameraman Pavel Kofroň podali Ústavnímu soudu stížnost, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Kauza unesených Čechů v LibanonuZdroj: Deník

Žádostí Čechů o odškodnění se ještě dříve odmítlo zabývat ministerstvo financí a zamítla ji ministerstva vnitra, zahraničí a spravedlnosti. Ministerstvo vnitra uvedlo, že odpovědnost by měli převzít organizátoři cesty, nikoli stát. Do Libanonu se kromě zmíněných jindřichohradeckých novinářů vydali advokát Jan Švarc, překladatel Adam Homsi a vojenský zpravodajec Martin Psík. Ten se jako jediný ze zajatých k žádosti o odškodnění nepřidal.

Kameraman a zároveň programový ředitel JHTV Pavel K. (vlevo) je jedním z pětice Čechů, kteří se před několika dny ztratili v Libanonu. Na snímku s archeologem Muzea Jindřichohradecka Vladislavem Burianem, s nímž se nedávno zúčastnil výpravy na Ukrajinu.
V Libanonu zmizeli dva Hradečáci

"Stěžovatelé ve své stručné ústavní stížnosti namítají, že zpravodajské služby, tedy ÚZSI a Vojenské zpravodajství (VZ) svým nesprávným úředním postupem zapříčinily únos stěžovatelů v Libanonu a tím i jejich újmu. K výše uvedenému tvrzení stěžovatelé navrhli provedení důkazů, obecné soudy ale provádění těchto důkazů odmítly, neb podle jejich názoru za nesprávný postup zpravodajských služeb stát nenese odpovědnost. Stěžovatelé důrazně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že žádné z rozhodnutí obecných soudů v kauze F. nelze považovat za nezákonné. Mezi pochybením ÚZSI a VZ a samotným únosem existuje nezpochybnitelný kauzální nexus. Jakkoliv obecné soudy tvrdí, že k únosu stěžovatelů došlo kriminálním jednáním cizích osob, stěžovatelé tvrdí a chtějí prokázat, že k tomuto kriminálnímu jednání by nemohlo dojít, pokud by zpravodajské služby postupovaly v rámci zákona. Obecné soudy však zabránily tomu, aby stěžovatelé tato svá tvrzení prokázat mohli, čímž zabránili stěžovatelům v přístupu k soudu a tím i zhatily jejich právo na spravedlivý proces," uvádí se v usnesení, které je dostupné v databázi Ústavního soudu.

Ilustrační foto.
Unesení Hradečáci jsou na svobodě, brzy se vrátí domů

Podstatou pro stěžovatele nevyhovujícího rozhodnutí obecných soudů se stala, jak se uvádí usnesení, skutečnost, že mezi stěžovateli tvrzeným nesprávným úředním postupem organizačních složek státu a tvrzenou újmou ve skutečnosti neexistuje příčinná souvislost. Ústavní soud se s tímto posouzením ztotožňuje.

K tomu, jaké důvody je k požadavku odškodnění vedly, se oba Hradečáci příliš vyjadřovat od počátku nechtěli. Jak tehdy nastínil Pavel Kofroň, vše bylo v režii právníka Švarce, který ostatně organizoval i osudnou cestu na Blízký východ. „Je to celé v jeho rukou a já mu v tomto ohledu plně důvěřuji, protože já musím opravdu řešit jiné záležitosti. Jsem ale samozřejmě připravený podat svá svědectví, třeba i při případném soudu," poznamenal pro Deník v roce 2016.

Ve stejném duchu hovořil i další z hradecké dvojice Miroslav Dobeš. „Vím, že ta žádost byla podána. Podával ji náš právní zástupce Jan Švarc. To je asi tak vše, co k tomu můžu říct," omezil tehdy své vyjádření Miroslav Dobeš.

Miroslav Dobeš na utajovaném místě v rozhovoru pro Jindřichohradecký deník.
Skončíš s kulkou v hlavě zahrabaný v odpadcích!

Po návratu ze zajetí udělal Miroslav Dobeš v případě Jindřichohradeckého deníku jednu z mála výjimek a otevřeně promluvil o děsivé zkušenosti, která mu obrátila celý život naruby. Na otázku, že není úplně obvyklé, aby regionální novináři natáčeli reportáže na Blízkém východě, tak jak se k této práci s kolegou dostali, odpověděl, že to byla vlastně náhoda: "Doktor Švarc, který vedl tu naši skupinu, dlouhodobě pracoval na jednom případu svého klienta a zároveň dlouhodobě spolupracoval i se štábem České televize. V rámci obhajoby, již vedl, měl domluveno natočení nějakých reportáží o tomto klientovi. Nicméně, někdy se věci dějí tak, jak chtějí a redaktor České televize dva dny před tím, než měli odjet do Libanonu, těžce onemocněl, takže za něj samozřejmě sháněli náhradu. Nás zkontaktoval Jan Binder, někdejší asistent místopředsedy parlamentu Jana Bartoška. Pana Bindera shodou okolností znal doktor Švarc, já i můj kolega Pavel Kofroň. A tu práci nám dohodil. Znali jsme se, protože jsme s ním několikrát natáčeli v Dačicích i Jindřichově Hradci. Na světě tak rázem byla nabídka, kdy se dva lokální novináři, kteří spolu už nějakých dvacet let dělají městskou televizi, měli vydat pořídit dvě reportáže do velice exotické oblasti. Nevím, jak by to vnímal někdo jiný, ale je to věc, která se neodmítá. Byla to pro nás výzva."

Málokdo si asi dokáže představit, jak pět lidí zavřených v jedné místnosti tak dlouhou dobu tráví čas. Témata k hovoru asi brzy dojdou… "Většina z nás, zdůrazňuji někdo víc a někdo méně, se snažila cvičit. Dělali jsme kliky, sedy lehy, dřepy a chodili jsme. Ono nachodit kilometr v místnosti, která má na délku tři a půl metru, je docela sranda, ale zkoušeli jsme to. Psychicky si ale musel každý nějakým způsobem poradit sám. Přestože tam byly takové věci, jako že spíte na plesnivé matraci a na hlavu vám kape kondenzát z dechu, že v letních měsících jsme byli v malé místnosti šest neděl v pětatřicetistupňovém vedru bez možnosti se umýt a v jednom oblečení a naopak v zimě teplota klesala pod deset stupňů, tohle vše nebylo to nejtěžší. Daleko horší byly myšlenky na to, jestli ještě někdy uvidím svoje děti a mou ženu," popsal pocity a podmínky věznění v rozhovoru pro Deník Miroslav Dobeš.

Miroslav Dobeš a Pavel Kofroň z Jindřichova Hradce patřili k unesené pětici Čechů v Libanonu.
Češi unesení v Libanonu odškodnění nezískají

Vývoj kauzy unesených Čechů
20. července 2015 - První zmínka o tom, že se na libanonském území ztratili čeští občané se objevila 20. července 2015. To, že mezi zmizelými jsou rovněž dva ředitelé jindřichohradecké televize JHTV, bylo sice zřejmé od samého počátku, jejich identita však byla potvrzena až v momentě, kdy je policejní složky oficiálně prohlásily za pohřešované, k čemuž došlo po zhruba týdnu.
29. července 2015 - Na seznamu pohřešovaných se objevila jména Jindřichohradečáků Miroslava Dobeše a Petra Kofroně.
6. srpna 2015 - Do Libanonu míří elitní policista R. Šlachta a náměstek ministra zahraničních věcí J. Kulhánek.
1. února 2016 - Objevila se první zpráva o propouštění unesených
4. února 2016 - Celá pětice unesených Čechů se vrací domů
Propojení s případem s Alí Fajádem - Už od samého počátku, ačkoliv žádné oficiální zdroje nepotvrdily, zda se skutečně jedná o únos, se spekulovalo o spojitosti s případem Alího Fajáda. Teorie o propojení únosců s Alí Fajádem se nakonec ukázala jako opodstatněná. Zlom přišel až 1. února 2016, kdy jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že všichni unesení jsou na svobodě, živí a zdraví. Jak později vyšlo najevo, jejich propuštění bylo výměnou za nevydání libanonského překupníka ke stíhání do Spojených států. 
Unesení strávili v zajetí 199 dní