Takový cukrář, pekař či zedník jsou řemesla stále známá, ale kdo by dnes uhodl, čím se zabýval takový cajkář, brtník, pejtlíř nebo plachetník?

Některá řemesla přetrvala do dnešních dob, některá jen změnila jméno a některá zanikla úplně. A nebo by se dala jednotlivá řemesla také rozdělit na vážená (např. pekař), méně vážená (kupodivu mlynář, který se pozvedl až v pozdějších dobách) a podřadná (kat, ras). Ta nejváženější se organizovala v cechu.
V roce 1751 bylo těchto cechů v Jindřichově Hradci osmadvacet:  soukeníci, postřihači, řezníci, ševci, punčocháři, barvíři, tkalci, bednáři, zedníci, tesaři, provazníci, truhláři se stolaři, sedláři, kloboučníci, zámečníci, kováři, hrnčíři, koželuzi, sklenáři, cvokaři, voskaři, lazebníci, kožišníci, sladovníci, mydláři a samostatný knapský cech soukenických tovaryšů.

Stát se mistrem nebo dokonce cechmistrem nebylo nijak jednoduché. Cesta k tomuto privilegiu byla dlouhá, trnitá a někdy i marná. Protože být přijat do cechu se hned tak někomu nepoštěstilo a takové přijetí mělo velice přísná pravidla. Pokud učedník dospěl až ke kýženému cíli, mohl si jen gratulovat. Panstvo řemesla podporovalo dokonce do té míry, že pan Jáchym z Hradce roku 1555 stavěl mistra na roveň sebe sama. Podle něho byl poctivý řemeslník města opora a ozdoba. Pokud se mistr ženil, poslal pán pivo, mouku, koláče a mnohdy i celé tele. Výjimečné nebylo ani to, že se stával kmotrem jeho dětí a při křtu dával děcku dukát „do peřinky". Pokud řemeslník vyhořel, pán odpouštěl na celý rok daně, při povodni poslal finanční pomoc a po špatném jarmarku půjčil peníze do dalšího podnikání.

V případě, že po řemeslníku zůstaly sirotci, postaral se i o ně. I když, pravda, ne vždy úplně nezištně. Majetek takových osamělých dětí se obvykle prodal a peníze se uschovaly do zámecké pokladny. A pán si rychle půjčoval a půjčoval… Pokud se děti dožily dospělosti, pán pomalu splácel a splácel…

Za sirotky se ovšem v tu dobu nepokládaly pouze osiřelé děti řemeslníků. O ochranu a pomoc žádaly i ovdovělé ženy kněžích, které se taktéž nazývaly sirotami. A za sirotky se dokonce prohlásili roku 1578 i tři hradečtí podbranní (sluha, který otevírá a zavírá brány města) Vondra, Míchal a Diviš.

Nevím sice, jak muži v letech obhájili označení své osoby coby sirotka, ale pravdou je, že se nad nimi pan Adam II. slitoval a dal jim přivýdělek. Dva rovnali v zámku šindele a třetí přebíral staré hřebíky. Za sirotky, potřebující pánovo zastání, označily dvě hradecké ženy i své manžele, kteří skončili v žaláři u hraběte Ferdinanda Valdštejna v nynějším Havlíčkově Brodě. Hrabě je tam posadil za křivé nařčení místního žida. A aby toho nebylo málo, i samotní hradečtí židé se označovali za sirotky, a to za sirotky Izraele. Byl to tehdy v našem městě jeden velký sirotčinec.

Ale zpět k řemeslům. Tím, kdo mohl rovnou zapomenout  na slibnou kariéru mistra, byl tovaryš, který se nemohl prokázat tzv. železnými listy. Což bylo v podstatě vysvědčení o bezúhonnosti jeho a jeho rodičů. On sám musel pocházel z lože manželského a nesměl být potomkem nepoctivého otce.

Za takového se označoval biřic, kat a nebo třeba kejklíř. Nejschůdnější cestou, jak se do cechu dostat, bylo ho prostě zdědit. Takové právo měla kromě syna i dcera a vdova po řemeslníku. Tohoto práva využívali mladí a chudí tovaryši, kteří si tím chtěli rychle dopomoci k teplému místu. Ale mnohdy splakali nad výdělkem. Vzali si babu a čekali a čekali a čekali.

Stačí si jen vzpomenout na známého rybníkáře Jakuba Krčína, který na své vdovství čekal 21 let. Kolikrát taková dobře živená stařenka přežila i několik manželů. Jako například v Hradci roku 1489, kdy se jistá vdova po krejčích jménem Palpinková vdávala počtvrté.

Ale jak je jistě každému jasné, taková manželství mnoho štěstí nepřinášela. Děti z předchozích manželství si chodily na radnici stěžovat na své otčímy, že „starým dětem užírá, aby novým dal". Báby zas běhaly s tím, že její muž honí mladice a nevlastní děti bije. Tovaryš, který se rozhodl jít tou poctivější cestou, šel  o poznání déle.

A na tuto cestu se spolu s ním vydáme příště.

MARCELA HANDLOVÁ

Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce