Po asi pětiletém úsilí, kdy sice všemi výběrovými řízeními prošla dobře, ale nebylo místo pro ženy, se jí splnil sen a nastoupila k armádě. Konkrétně k 44. lehkému motorizovanému praporu v Jindřichově Hradci, který spadá pod 4. brigádu rychlého nasazení.

„Příležitost se naskytla, když armáda nabírala nové lidi k brigádě. V Jindřichově Hradci jsem od začátku nového praporu, tedy od loňského října, a působím v družstvu na pozici střelce,“ říká na úvod mladá žena.
Přiznává, že práce v armádě ji lákala již od malička, i když nikdo z rodiny zelenou uniformu nenosil.

„Něco se mi na tom líbilo a ze života to tak vyplynulo. Od mala mě zajímaly zbraně, ale těžko říci, kde se to ve mně vzalo. Mám však radost z toho, když jsem někomu prospěšná. A tahle práce se nedá dělat jen tak, v tom musí být víc,“ pokračuje Veronika Pavlíková s tím, že by se někdy ráda zúčastnila mise v zahraničí. Tak by dlouhé hodiny tvrdé přípravy a náročného tréninku bez ohledu na počasí dostaly smysl a mohla by být prospěšná, jak si představuje.

Aktivní záloha

Její cesta k uniformě nebyla vůbec jednoduchá. Přihlásila se také jako dobrovolnice k aktivním zálohám, kde působila zhruba rok. „Zde jsem se s vojenským prostředím seznámila. Absolvovali jsme zkrácený kurz základní přípravy a naší povinností bylo dvakrát ročně se zúčastnit cvičení,“ vysvětluje Pavlíková.

Po nástupu k armádě prošla tříměsíčním základním výcvikem a dostala se do Jindřichova Hradce.

„Přechod z civilu mi nevadil. Chtěla jsem to dělat a byla to pro mě zkušenost, že když opravdu něco člověk chce, tak toho může dosáhnout, i když cesta je někdy pěkně dlouhá,“ míní žena nosící uniformu s červeným baretem. Za zhruba jeden a půl roku ve stejnokroji si již několikrát sáhla na dno.

Připouští, že se několikrát sebe v duchu ptala, zda to zvládne. „Ale překonat sama sebe a dokázat, že i ženské mohou takovou práci dělat a někdy i lépe než chlapi, bylo mým hnacím motorem,“ pokračuje Pavlíková s tím, že by v armádě chtěla zůstat, dokud jí bude sloužit zdraví. Poukazuje tak na to, že se jedná o velice fyzicky náročné zaměstnání, které musí člověk mít podle jejích slov opravdu rád.

Bezvadní kolegové

Naštěstí je na rotě obklopená dobrou partou a má skvělé velení. „Jsme na sebe zvyklí, navzájem si pomáháme a funguje to,“ uvedla na adresu působení ženy v mužském kolektivu. Připouští ale, že se najdou i výjimky, kdy někteří muži mají na ženy v armádě negativní názor.
V Jindřichově Hradci se již Veronika Pavlíková zabydlela a líbí se jí tu. „Ale prvních čtrnáct dní mi vadily tak úzké chodníky a že zelená na semaforech svítila snad jen tři vteřiny. Jinak jsou jižní Čechy moc pěkné,“ zmiňuje.