Hrdinové z druhé světové války, kteří po okupaci Československa nesložili ruce do klína, ale utekli za hranice, aby bojovali za vlast a svobodu v zahraničních armádách.
Patřili mezi ně i českoslovenští letci, kteří bojovali u polských, francouzských, anglických nebo sovětských perutí.
Před sedmdesáti lety, 1. září 1939, začala druhá světová válka. V té době již bylo mnoho Čechoslováků za hranicemi a čekali, kdy budou moci bojovat. Ti, kteří utekli přes Polsko do Francie, museli vstoupit do cizinecké legie. „Čechoslovákům ale slíbili, že jakmile začne válka, opustí legii a začnou hned bojovat proti nacistům,“ vzpomíná devadesátiletý generál Miroslav Štandera z Plzně.
Od úplného začátku
„Když válka začala, byl jsem ve Francii. Odešel jsem hned po okupaci vlasti. Jsem totiž jedním z těch volů, který bojoval od prvního do posledního dne války,“ usmívá se stíhací letec, který se každoročně účastní koncem srpna setkání válečných pilotů v Jindřichově Hradci a teď už i v Leteckém muzeu v Deštné.
„Jakmile vypukla válka, hned jsme jeli. Poslali nás na přezkoušení, jestli se budeme umět držet kniplu, a šli jsme bojovat.“
Po kapitulaci Francie pak odešel Miroslav Štandera do Anglie. Účastnil se bojových letů, létal u 312. československé stíhací perutě a později se stal členem elitní britské 68. noční stíhací perutě.
V jejích řadách zažil i legendární Den D a vylodění spojenců v Normandii v červnu před pětašedesáti lety. Všechny své bojové lety přežil, i když měl mnohdy na kahánku.
Na otázku, zda měl štěstí a zda se ve vzduchu bál, se jenom usmívá.
„Věděl jsem, že mě nezabijí, a že se dožiji konce války,“ říká hlasem, kterému posluchač může, a nemusí věřit. Po válce chtěli válečného hrdinu komunisté zavřít, ale on se nedal.
Utekl – paradoxně k válečným nepřátelům do Německa a dostal se do Anglie, kde se vrátil zpátky k letectvu. Do vlasti, za kterou bojoval a která se mu chtěla odvděčit přinejlepším vězením, se vrátil až v první polovině 90. let
S knihou života
Dalším z pravidelných účastníků setkání na jihu Čech je letec Jaroslav Hofrichter z Prahy.
„Odcházel jsem z okupované země v březnu 1940,“ vzpomíná osmaosmdesátiletý plukovník.
„Utíkal jsem přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii i Turecko, jak se tehdy lidé dostávali ven. Do Francie už jsem nemohl, protože ta mezitím kapitulovala. Čekali jsme pak na konvoj, kterým jsme se dostali kolem Afriky až do Kanady. Odtud jsme se pak dostali konečně do Anglie.
Ve Velké Británii vstoupil Jaroslav Hofrichter ke královskému letectvu. „Bojoval jsem u 311. bombardovací perutě. Létal jsem od září 1941 až do konce války. Nalétal jsem celkem 680 operačních hodin. Létal jsem na wellingtonech a na liberátorech.“
Bombardovací peruť měla největší ztráty. Z bojových i operačních letů se nevrátil každý druhý. Několik hodin letu nad nepřátelské území, pak shodit bomby v dešti střel pozemního protiletadlového dělostřelectva, a zase několik hodin zpátky.
A jestli se letci tam nahoře báli?
„Abych řekl, že jsem se bál, tak to zrovna ne,“ hledá slova plukovník.
„Ale měl jsem občas blbé pocity. Nahoře už ne, ale dole když jsme byli v operační místnosti a ukazovali nám, kudy se má letět a přes jaká nebezpečná území to bude. Když jste věděli, že to je blbý, měli jste v ústech jakési sladko. Bylo to blbý, ale kdyby se člověk bál, tak do letadla nevleze,“ vrací se o desítky let zpátky Jaroslav Hofrichter.
„Každý musí mít štěstí,“ říká jednoznačně.
„Kdo neměl štěstí, tak tam zůstal. Bylo hodně kluků, kteří udělali první let, a zůstali tam. Bez štěstí do války nemůžete jít. Musíte mít štěstí a jak já říkám, načmáráno, v knize života, že tady budete třeba do šedesáti, sedmdesáti, nebo třeba do osmdesáti let. A to nezměníte, kdybyste se stavěli na hlavu.“
Díky hrdinům
Jaroslav Hofrichter každoročně přijíždí na setkání čs. válečných letců v Jindřichově Hradci.
„Cítím se tu velice dobře,“ přiznal tuto sobotu v leteckém muzeu v Deštné, kde celodenní program již 16. setkání začal.
„Cítím tu velkou upřímnost od všech, kteří setkání organizují, hlavně od Vladislava Buriana a dalších lidí z Klubu historie letectví. Jsme tu moc spokojeni. Lidé, se kterými se tu scházíme, mají o tohle téma veliký zájem, ale mají i vědomosti. Jsem rád, když se mluví o lidech, kteří pro vlast něco udělali, a nezapomíná se na ty, kteří pro ni zahynuli. Učitelé ve školách o tom nemluví a studenti to nevědí,“ dodal Jaroslav Hofrichter.
„Dokud budou stále žít nějací veteráni, kterým my všichni vděčíme za svobodu, pak má stále smysl tato setkání organizovat,“ říká Vladislav Burian z Klubu historie letectví.
