Jan II., řečený Pokojný, se dokonce podle svého otce pro vládu ani trochu nehodil. Jenže, co zbývalo jiného, než ji svěřit právě jemu, když jiného nebylo.

Možná, že ho jeho otec zavrhoval ještě z jiných důvodů. A tím hlavním byl zřejmě fakt, že byl Jan velkým přívržencem Jiřího z Poděbrad. Však také při korunovaci šel v průvodu hned za králem. A nejen otec, ale i jiní blízcí i vzdálenější příbuzní Janovi toto přesvědčení vytýkali. Rozkmotřil se dokonce i s Jindřichem z Hradce a velkým příznivcem Vítkovců Zdeňkem ze Šternberka.

Pokojný, ale neoblomný
Nic nebylo platno. Ačkoliv byl „pokojný", asi si hned tak do ničeho mluvit nedal. Nejprve nastalo přátelské domlouvání, následováno přemlouváním papežských legátů a když nic nezabralo, nastoupil trest. Když ses neodvrátil od kacířů (hlavně Jiřího z Poděbrad) – bude uvržen v papežskou klatbu. A to nebyla žádná legrace. Znamenalo to především, že se postižený nesměl účastnit žádných svátostí. Ani udělovat a ani přijímat. V patnáctém století to byl asi těžký trest.

Pár let poté si to ale, hlavně u svých příbuzných, celkem vyžehlil, když se zúčastnil ustanovení takzvané Jednoty zelenohorské. Jednalo se o šestnáct nejvýznamnějších katolíků z řad šlechty, kteří v čele se Zdeňkem ze Šternberka sepsali stížný list právě proti králi Jiříkovi. Tato listina vznikla 28. listopadu roku 1465. Jak je z názvu patrné, stalo se tak na Zelené Hoře u Nepomuka a hlavním tématem bylo porušování zemských práv a svobod králem Jiřím.

Po dobrém a klidně i osamocen
Netrvalo však dlouho a Jan opět potvrdil, že jeho přízvisko je na správném místě. Přesvědčoval totiž příslušníky Jednoty, aby se s králem smířili a vše se vyřešilo v klidu. I Jiří z Poděbrad byl pro mírovou cestu. Avšak zbylých patnáct šlechticů se k usmíření nemělo. Když tedy Jan viděl, že veškerá jednání jsou zbytečná, Jednotu opustil a smířil se s králem sám.

Přichází rok 1467 a mezi králem a spojenci Jindřicha IV. z Hradce a Zdeňka Šternberka dochází k opravdové válce česko – uherské. Na straně jedné Matyáš Korvín a Jednota a na straně druhé Jiří z Poděbrad a Jan II. z Rožmberka. Předtím se ale všichni, kdo patřili k Jednotě (krom vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka), sešli v Jindřichově Hradci k jednání se zástupci krále. Mezi ty patřil samozřejmě i Jan z Rožmberka.

Musím podotknout, že našemu městu toto jednání velmi prospělo. Když si uvědomíme, že každý šlechtic s sebou vezl celou svou družinu, je jasné, že měšťané si přišli na docela slušné peníze. Všichni dostali za péči o hradecké hosty dobře zaplaceno. Jediný, komu se toto jednání zákonitě muselo prodražit, byl sám hradecký pán Jindřich IV., který právě ty účty vyrovnával.

Jak jednání dopadlo, je asi každému jasné. Jak už jsem naznačila, rozpoutala se v Čechách opravdová občanská válka. Nejzuřivějším bojovníkem byl asi Zdeněk ze Šternberka, který měl největší zlost právě na Jana z Rožmberka, jelikož od Jednoty odpadl. Proto útočil hlavně na jeho statky.

Na začátku roku 1467 došlo k prvním výpadům proti Soběslavi, která Rožmberkům náležela.

Město odolalo a Jan správně vytušil, že věc ještě skončená není. Proto prozíravě nechal Soběslav opevnit, zásobit a vojensky posílit. Ale nebylo mu to nic platno. Šternberk se připravil zřejmě o trochu lépe a rožmberské bojovníky zatlačil do města.

Začalo vypalování okolních vesnic a drancování. V polovině května přichází Šternberkovi na pomoc Jindřich z Hradce se sedmi sty bojovníky na koních. Jsou spáleny další vesnice. Lidé schovávali to, co jim ještě zbylo a bránili alespoň holé zdi.

Vítkovci proti sobě přece nebojují
A pak už to šlo s Janem z kopce. V srpnu je dobyt Rožmberk a vypáleny Nové Hrady. Jan se rozhodl s bojem skončit a napsal toto své rozhodnutí králi. Ten ho opět přemlouvá a napomíná, aby vytrval a zůstal mu věrný. (To se to mluví, když hoří u souseda a ne u něho).To byly pro Jana asi nejtěžší chvíle jeho života. Bojovat dál znamenalo rozpoutat osobní válku proti Jindřichovi z Hradce. A jak jsme si v minulých vyprávěních řekli, Vítkovci se proti sobě většinou neobraceli.

Bylo tedy rozhodnuto, že se uzavře mír. Všichni tři (Jan z Rožmberka, Jindřich z Hradce a Zdeněk Šternberk) se sjeli na Krumlov a 9. října roku 1468 se konečně dohodli.

Roku 1471 umírá Jiří z Poděbrad a mohlo by se zdát, že se politická situace uklidní a Jan bude mít konečně taktéž pokoj. Omyl. Česká země má dva krále, Matyáše Korvína a Vladislava II. Jagellonského. Prostě to bylo jako s těmi kohouty na jednom smetišti.

Život plný zmatků a těžkostí
Jan II. svého klidu došel až o rok později, kdy ho k sobě povolal Pán nejvyšší a on spočinul v rodinné hrobce ve Vyšším Brodě. Myslím, že jeho život byl plný těžkých rozhodnutí a velkých zmatků. To se zřejmě přeneslo i do bádání historiků, protože je opravdu těžké život tohoto člověka přesně zmapovat. Téměř žádní dva badatelé se v uvedených datech neshodují.

Za svůj život byl jedenkrát ženat. Jeho manželkou se stala Anna, kněžna Hlohovská, se kterou měl deset dětí, čtyři syny a šest dcer. Anna přežila svého muže o jedenáct let. Zemřela 17. prosince roku 1483.

Jan II., řečený Pokojný se narodil kolem roku 1430 a stal se třetím vladařem rožmberského dominia v letech 1457 – 1472. Zemřel 8. listopadu roku 1472. Za svého života střídavě zastával a nezastával (podle toho, jak byl právě u krále v oblibě) úřad českého nejvyššího komorníka a vrchního hejtmana ve Slezsku.

Zdroj: Fr. I. Dvorský, Perchta z Rožmberka, zvaná bílá paní; B. Němec, Rožmberkové; Johann Nepomuk Cori, Jindřich IV. z Hradce

Marcela Handlová