Vlastislav Klimeš z Velešína je moudrý chovatel. K přírodě má blízko od malička

Po vojně Vlastislav nadšeně nastoupil do zemědělské prvovýroby a sedm let před revolucí pracoval jako místopředseda největšího družstva na Českokrumlovsku. „Tohle období hodnotím jako velice úspěšné. Proto jsem také hned po roce 1990 dal výpověď, neboť jsem se nechtěl podílet na rozbití poměrně dobře založené struktury družstva.“

Ve Vyšším Brodě sázejí krokusy každoročně

Poté se podle prověřeného „nikdy neříkej nikdy“ účastnil výběrového řízení do banky na místo úvěrového pracovníka, přestože vždy tvrdil, že by nikdy v bance nepracoval… Jak to dopadlo? Nabídli mu rovnou post ředitele krajské pobočky. Úspěšně a rád pak 30 let šéfoval různým pobočkám, a to v rozsahu i několika krajů.

Když se s manželkou vrhli do další životní etapy, důchodu, nemuseli si lámat hlavu, jak zaplní volný čas, neboť měli spoustu koníčků a hlavně čtyři vnoučky. „Stejně jako jsme vychovávali Marcelu a Michala, snažíme se přistupovat i k nim. U našich dětí se nám podařilo dosáhnout maximálního vzdělání i v kombinaci s vrcholovým sportem. Syn končil hokejovou profesionální kariéru v Rusku, když tam ještě mnoho našich nehrálo. A dcera během letité kariéry v taekwondu vybojovala několik evropských i světových titulů v družstvech i jednotlivcích,“ ohlíží se 67letý Vlastislav.

Pomlázka či mazanec? Podívejte se, jak se velikonočním zvykům říká na jihu Čech

Společné chvíle s manželkou tráví nyní hlavně na zahradě a jízdou na kole. Cyklistice se ještě nedávno oddávali závodně, zdolávali obtížné soutěže jako např. Král Šumavy, což představuje přes 100 kilometrů v náročných podhorských podmínkách.

Mnoho času manželé věnují vnukům-hokejistům. Vozí je na zápasy, tréninky, pak si je berou domů a následující den odvážejí do budějovické a hlubocké školy. „Je to asi dobré pro obě generace a snad budou mít na co vzpomínat.“

Láska k holubům

Od šesti let je Vlastislav Klimeš „posedlý“ – miluje a chová holuby. A umí o svém hobby, jež dovedl na špičkovou úroveň, zajímavě a netypicky vyprávět. „Mnoho lidí má s tímto koníčkem spojena jen negativa související s holuby na náměstích. Vnímají je jako nežádoucí kálející ptáky, kteří tak ničí památky. Už ale nevidí působení tohoto koníčku na chování a možná i vývoj chovatele. To se pokouším vštípit vnukům. Dnes už někteří mají vlastní „miláčky“ – králíky, ještěrky. Samozřejmě má u mě každý svého holuba. Snažím se jim ukázat, že pokud porozumí přírodě a zvířatům, snáze porozumí i lidem a spoustě dalších věcí. Že si musí uvědomit, že pokud si pořídí zvířátko, je na nich naprosto závislé – a v prvé řadě se musí postarat o něj a teprve pak o sebe. Že každý živý tvor má právo na život, důstojné podmínky, dobré zacházení a porozumění. Že každý živočich, každá rostlina má v přírodě své místo a nárok na existenci a důstojné zacházení. To neznamená, že se lze vyhnout potravinovému řetězci, ale vše s ohledem a humanitou. Pokud se to přirozeně naučí, předejdou v životě mnoha konfliktům. Snad se to i daří, když vidím, s jakou pietou občas postojí u hrobu našeho pejska Edyho, kterého mají v paměti coby veselého parťáka, co je s láskou vítal za plotem, když se vraceli z tréninků do Velešína, a rozverně si s nimi hrál.“

Desítky dřevěných velikonočních ušáků obsadily zahradu v Přísečné

Několik let je Vlastislav předsedou seniorského senátu českobudějovického magistrátu, se ženou se chystá více cestovat a pro vnuky napíše „paměti“. „Rádi poslouchají před spaním historky z mého mládí, vyzvídají, jak se dříve žilo. Myslím, že současné naprosto odlišné podmínky života budou ve vhodné konfrontaci s těmi našimi. Mohou osvětlit spoustu mýtů, jak se žilo špatně, a možná i vysvětlit, jak pestrý život jsme v mládí měli. I jednotlivé etapy mého života, vývoj, souvislosti mohou být vodítkem pro řešení jejich životních situací. Dodnes s překvapením zjišťuji, jak jsem zejména od otce získal tolik moudrostí a rad, že mnohé oceňuji celý život. I pro ně mohou být mé zkušenosti a pohledy přínosem. Třeba že devět desetin moudrosti je být moudrý v pravý čas. Vědí už, že nejhorší v životě je, když vás nikdo nepotřebuje. Že některé věci s věkem ustupují do pozadí, a jiné naopak vystupují do popředí. Že o našem životě nevypovídá to, co jsme nahromadili, ale to, co jsme rozdali,“ říká Vlastislav Klimeš.