I když už je 153. záchranný prapor čtyři roky zrušený, ti kteří nosili oranžové barety se stále scházejí. „Máme Stolní společnost vojenských záchranářů. Myslíme si, že se kus práce udělalo. Vzpomínají na nás lidé, kterým jsme pomohli nejenom při povodních, ale i dalších kalamitních událostech," říká k 20. výročí útvaru Luboš Oravec.

Mezi těmi, kdo byl u zrodu jindřichohradeckých záchranářů, je i někdejší personalista útvaru František Pavelčák. V kasárnách sloužil od roku 1976 a po zrušení tankistů začal v roce 1992 dávat dohromady nový útvar. „Začínali jsme úplně od nuly. Nechali jsme si schopné lidi a také  jsme měli z čeho vybírat, protože v té době se zrušilo pět útvarů. Za dva roky jsme byli nejlepší. Kompletně jsme přezbrojili, museli jsme lidi vycvičit na nové profese. Nebylo to nic jednoduchého," vzpomíná František Pavelčák. Právě s ním se většinou při nástupu na vojnu setkávali „záklaďáci" hned na příjmu.

Služba u záchranářů se tak trochu od ostatních vojenských útvarů lišila. „Sice brblali na vojnu, jako všude, ale tím, že pomáhali civilnímu sektoru, měli poněkud jiný přístup ke službě. Měla pro ně i smysl. A nakonec asi desetina těch kluků se vracela jako vojáci z povolání," doplnil František Pavelčák.