Jihočeška vyšla v neděli 28. června z Velkého Ratmírova na putování na Velehrad, při své symbolické cestě vzpomíná na svůj boj s rakovinou. Ve čtvrtek se dostala na 150 kilometrů, dorazí na Dny lidí dobré vůle tento víkend?Zdroj: archiv Martiny ŠlincovéDEN PÁTÝ: NESTAHUJ KALHOTY, KDYŽ BROD JE JEŠTĚ DALEKO
Čtvrtek den číslo pět trasa Zastávka-Brno Tuřany o dalších 30 kilometrů blíže k cíli. V nohách už mám 150 kilometrů. Ráno vstávám, obloha modrá a slunce pere jak o život. Zrada. Mělo totiž pršet, zlatá slečna na recepci mí ukazuje cyklostezku ze Zastávky do Tetčic. Jde se mi zlehka, trasa vede převážně lesem, a tak mi ani není moc horko. V Tetčicích sejdu na silnici, která je málo frekventovaná, a tak se můžu v klidu pustit do vzpomínání. Moje onkoložka mi naordinuje celkem 16 dávek chemoterapie. Čtyři velké, ty následují po 3 týdnech a 12 menších po týdnu. Vše se začíná odehrávat v půlce září a já mám před sebou celý rok léčby. Na první vyrážím s manželem. Nevím do čeho jdu a strašně se bojím. Opět se vzájemně ujišťujeme, že bude zas dobře. Dostávám pusu a odcházím se sestrou na stacionář. Vše je mi dopodrobna vysvětleno a do žil mi začíná proudit oranžová tekutina (pracovní název Aperol). Začíná mě chytat panika. "Je to jed,” křičí má negativní půlka. "Uklidni se, je to lék,” odpovídá mé pozitivní já. A tak odevzdaně ležím a čekám, co se bude dít. Neděje se nic. Za hodinu mám nakapáno a frčíme domů. Vezmi to mimo dálnici říkám manželovi, bojím se, že mi bude zle. Nic takového ale nepřichází, zastavujeme v Telči na oběd a jedem domů odpočívat. Nevolnost nepřichází ani další den. Jen obrovský pocit únavy. Po deseti dnech mi začnou ve velkém vypadávat vlasy. Toto období je obzvlášť pro ženy velmi bolestivé. Koukám na prameny vlasů ve svých rukách a přemýšlím, jak budu vypadat plešatá. Brzy se to dozvím. Mamka se chopí toho nejtěžšího údělu, bere mašinku a jede na nejnižší stupeň po mé hlavě. Je mi jí strašně líto. Myslím na to, jak strašně jí musí být. Manžel večer dokonává, co mamka začala. Bere žiletku a jdu pěkně do hlaďoučka. Vypadám, jak mimozemšťan. Smějeme se tomu, ale oba máme v očích slzy. Vytrhávám se z myšlenek a na tvářích mám slzy. Ještě i po takové době je to velmi bolestivé. Vím, že je to daň za uzdravení, kdo ale nezažil, nikdy nepochopí. Ocitám se ve Šlapanicích a mířím do Moravan. Dobiji se zde polévkou a začíná bouřka. Nemám ji venku ráda, a tak půl hodiny čekám až se ztratí. Přicházím do Brna a hledám směr Tuřany. Konečně jsem zde. Padám na postel a odpočívám. A myšlenka dne: Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko.

DEN ČTVRTÝ: OBKLOPUJ SE POUZE TĚMI, KTEŘÍ TĚ MAJÍ RÁDI
Martina Šlincová má po čtvrtém dni putování na Velehrad už 120 kilometrů v nohách a přichází první krize, zvládne svou cestu naděje dokončit?Zdroj: archiv Martiny ŠlincovéVe středu mě čekala trasa Vladislav - Zastávka o délce 30 kilometrů. V nohách mám už celkem 120 kilometrů. Ráno se vzbudím a pokouším se postavit. Jde to hodně ztěžka. Můj malíček zdvojnásobil velikost. No snad to nějak rozchodím. Útěchou mi je, že se mnou vyráží na první část úseku moje kamarádka a spolubojovnice, která má 4 roky od skončení léčby, Lucie Pukancová. Vycházíme z Vladislavi, cestou nadáváme na úmorné vedro a i sami sobě. Dáváme si polévku na pumpě a Lucie mě po deseti kilometrech opouští. Slunce nemilosrdně pálí a já začínám pochybovat, zda to zvládnu. Už nejdu, ale vleču se jak šnek. Je to vysloveně boj o přežití. Chci domů. Krize už přichází na každém kilometru a já se cítím totálně na dně. Lehám si do trávy a spouštím své vzpomínky. Vracíme se s manželem z relaxačního pobytu a já si nadcházející týden jedu pro výsledky po operaci. Doprovází mě můj nejlepší kamarád Pavel. Po cestě se smějeme a plánujeme, jak bude vše dobré. Ale jen do té chvíle než mě chirurg pozve do své ordinace. Paní Šlincová vaše tkáň kolem nádoru je již zasažená, je třeba chemoterapie a poté reoperace. Zmrznu. Chemoterapie? To ne! Dál už nevnímám. Vyjdu ven a kamarádovi signalizuji palcem dolu, že je to špatné. Přebírá si mě onkoložka, která mě trošku uvede do klidu. Neptám se na prognózy, nechci nic vědět. Vím jen jediné. Nechce se mi umřít. Mám tady dcery, manžela, mámu a tátu, rodinu, kamarády. Budu bojovat. Vůbec se mi z té trávy nechce vstávat. Ale musím jít dál. Dneska jsem si opravdu sáhla na dno. Nefotím, jsem apatická a to vedro mě ubíjí. Konečně přicházím na své ubytování a vše ze mě opadá. Ve čtvrtek má pršet. Hurá. Jdu spát, tak zítra přátelé. A myšleka dne? Obklopuj se pouze těmi lidmi, kteří tě mají opravdu rádi.

DEN TŘETÍ: POZITIVNÍ MYŠLENÍ NADEVŠE
Martina Šlincová má po třetím dnu v nohách 90 kilometrů. Cestou se setkala s další spolubojovnicí, která ji ve středu vyprovodí při pokračování jejího symbolického putování na Velehrad.Zdroj: Archiv Martiny ŠlincovéÚterní ráno se poměrně vydařilo. Slunce svítí, ale není velké horko, větřík příjemně pofukuje. V půl 9 posnídám a balím na další cestu. Motám se po Hladově, protože se mi nechce jít po hlavní silnici. Po konzultaci s místními jsem ujištěna, že jinudy to nejde. Sakra. Okolo cesty jsou svodidla a já s hrůzou zírám na řítící se kamiony. Nemám kam uhnout, a tak se vždy jen přilepím na svodidla, zavřu oči a čekám. Kamioňáci jsou super chlapi (vím to, mám jednoho doma). Pokud v protisměru nic nejede, pouští blinkry a objíždí mě velkým obloukem. Blikají a mávají, neboť vidí v mých očích smrt. Já jim za to děkuji. Totéž nemohu říct o řidičích osobáků. Přestože je pruh v protisměru prázdný, jsou schopni vás omést zrcátkem. Výjimku tvoří kupodivu Pražáci, kteří hodí blinkr a pěkně si vás obejdou. Děkuji i jim. Cesta mi dnes ubíhá celkem rychle. Stavím po osmi kilometrech na krátkou přestávku a šlapu dál. Už jsem na cestě po které jsme jezdili do Brna na léčbu, když se nám nechtělo jet po dálnici a vzpomínky znovu naskakuji. Jedu do Brna na vyšetření. Lékař mě uklidňuje, že by to snad mohli vyoperovat a pak jen ozařování. Uf, oddychnu si. To dám, to zvládnu. Mezi tím probíhá obeznámení mým blízkým s mojí nemocí. Už nikdy nechci vidět tu bolest v očích u mých nejbližších, kamarádka pláče (nedávno jí zemřel tatínek na rakovinu), manžel se strachy hroutí, moji rodiče stejně tak. Mé dcery zaujímají obranné stanovisko a učíme se žít v pozitivním myšlení (díky bohu za ně). Procházím kolečkem vyšetření a na 5. září je stanovena operace. Do Brna přijíždíme den předem s dcerami. Děláme si holčičí večírek a ráno mě vyprovázejí do nemocnice. Operace proběhla úspěšně, nic nebolí a s manželem odjíždíme na relax do Terezčiných lázniček, kde mi pobyt kazí pouze jedna věc, a to je pícháni si do břicha injekce na ředění krve. V týdnu se nám zdálo, že už to máme za sebou. Myšlenka dne: Chovej se tak, jak si přeješ, aby se k tobě chovali ostatní.  Martina Šlincová

DEN DRUHÝ: NIKDY NEODKLÁDEJ, ANI NEPODCEŇUJ PREVENTIVNÍ VYŠETŘENÍ!
V pondělí Martina Šlincová i přes nepřízeň počasí urazila dalších 31 kilometrů ze Studené do Hladova. Cestou přemítá o nemoci, která zasáhla její život.Zdroj: archiv Martiny ŠlincovéPondělní den 29. června byl téměř celý uplakaný. Začínám svojí pouť ve Studené a mířím do Hladova (31 kilometrů). Do sluchátek v uších mi rytmicky bubnuje Metallica, ve stejném rytmu mi padají na kapuci dešťové kapky. Mé boty jsou sice dobře vyšlápnuté, ale zároveň zcela promokavé (vzpomínám na své nové trex, které už odpočívají doma). Takže mám během 5 minut zcela promočené nohy. Nu což voda se v nich brzy ohřeje, a tak šlapu dál. Blížím se k Telči a déšť ustává. Hlady mi kručí v břiše, tak si skočím na polévku. Chvilku odpočinu a pokračuji dál. Cestou myslím na to, jak to celé začalo. V červenci roku 2018 jsem s mamkou a dcerou odjela na zcela běžnou kontrolu na mamograf. Bez obav a beze strachu. Proč taky? Nikdo v rodině přece rakovinu neměl, tak proč bych se měla bát? Po vyšetření si mě volá sestra, prý se paní doktorce něco nezdá a mám jít na sono. Polévá mě ledový pot. "Nevypadá to vůbec dobře, z 90 procent to bude zhoubné," říká paní doktorka a odesílá mě na biopsii. Mám si počkat týden na výsledek. Jsme vyděšené, já, máma i dcera. Uklidňujeme se vzájemně desetiprocentní nadějí, která nám zbývá. Za tři dny mi zvoní telefon a verdikt zní jasně. Zhoubný karcinom prsu. Mám prý velké štěstí, že jsem přišla včas. V tu chvíli se kola osudu roztáčejí. Na pláč není čas. Můj výborný kardiolog doporučuje léčbu v Brně a já začínám jednat. Z myšlenek mě opět vytrhne déšť. Zastavuji vytahuji pláštěnku a plahočím se dál. Konečně přicházím do Hladova. Na ubytování skopnu promočené boty a hledím na obrovský puchýř vedle palce. Do boty se mi dostal malý kamínek a já si ho nesla zřejmě celou cestu s sebou. No nic ráno přelepím puchýř a budu pokračovat dál. V myšlenkách i v pochodu. A myšlenka dne? Nikdy neodkládej, ani nepodceňuj preventivní vyšetření. Může ti zachránit život! Martina Šlincová

DEN PRVNÍ: NIKDY NIC NEVZDÁVEJ DOPŘEDU
Martina Šlincová před dvěma lety onemocněla rakovinou prsu. Ve svých 46 letech absolvovala celkovou onkologickou léčbou, chemoterapie, ozařování a přišla o vlasy. Nyní se vydala na symbolickou cestu do 230 kilometrů vzdáleného Velehradu, chce tak dodat odZdroj: Archiv Martiny Šlincové"Moje první túra měřila 33,6 kilometrů z Velkého Ratmírova do Studené. Přiznávám, že to nebyla procházka růžovou alejí ale pořádná dřina. Horko jako v peci a k tomu 8 kilogramů na zádech, které těžkly každým ušlým kilometrem. U cedule se se mnou rozloučily mé kamarádky se slovy: „Jsi blázen!“ a putování mohlo začít. Ze začátku jsem se sice usmívala, ale úsměv mě s narůstajícím horkem brzy přešel. Pouštím si pořád dokola písničku Protože to nikdy nevzdám, která mě provázela celou mou nemocí a zdá se mi, že se šlape lépe. Krize přichází v kopci na 22. kilometru. Přemýšlím, zda jsem udělala dobře s nevyšlápnutou novou trekovou obuví. Usoudím, že to byla začátečnická chyba a přezouvám se do svých obnošených adidasek. A hle, jde to mnohem lépe. Občas někde usednu do stínu, odpočívám. Neustále volám mamce, abych ji ujistila, že je vše OK. Je chudák strachy bez sebe a já se ji vlastně z pozice matky ani nedivím. Mám dvě již dospělé dcery, velké cestovatelky, a tak jsem si tímto stavem prošla nesčetněkrát. Cestou se také zastavuji u kamarádky z dětství, která mě velmi podporovala při mém onemocnění. Nadává mi, ale chápe mě. Ví totiž, že můj hnací motor je pohyb. Konečně se blíží cíl. Volá manžel, jestli jsem nezmokla, že u nás hrozně prší a že jede za mnou, protože je mu smutno (s cestou nesouhlasil). Nad hlavou bouřkové mraky a já konečně přicházím do penzionu Zeeman ve Studené. Jsou to velice slušní a hodní lidé. Je tady krásně a velmi přátelská atmosféra. Přijíždí manžel, znovu probereme batoh, aby odvezl ještě pár věcí, které jsem považovala za nezbytné. Loučíme se a od pondělí už opravdu na vše sama." Martina Šlincová

Jak to začalo:

V neděli 28. června vyrazila záměrně, protože o nadcházejícím víkendu se zde koná 21. ročník Dnů dobré vůle. Vzdálenost kolem 230 kilometrů hodlá ujít za týden. „Nechci to kvůli sobě, ale ukázat ostatním, hlavně mladým holkám, že i po nemoci se dá normálně žít a že to nemusí vzdávat dopředu,“ vysvětlila Martina Šlincová.

Před dvěma lety onemocněla rakovinou prsu. Ve svých 46 letech absolvovala celkovou onkologickou léčbou, chemoterapie, ozařování a přišla o vlasy. „Byla jsem hrozně unavená, dlouho jsem s tím bojovala. Minulý rok v průběhu léčby jsme jeli s manželem na Moravu na odpočinkový víkend zrovna v termínů Dnů dobré vůle. Jsem nevěřící, neznala jsem to. V tu chvíli jsme se ale rozhodla, jestli se uzdravím, tak tu pouť absolvuji,“ popsala prvotní impuls.

POHYB JAKO TERAPIE

Začala chodit už během léčení. „Měla jsem takový pocit, že když si lehnu na tu postel, tak už z ní nevstanu. Zjistila jsem, že ten pohyb mě dostává znovu do kondice a pomáhá mi, naplňuje mě to a svým způsobem nabíjí, “ naznačila, že šlo o terapii.

Ač jí nebylo dobře, zvládala menší úseky a postupně se vzdálenosti prodlužovaly. „Začínala jsem na kilometru, ale čím déle jsem chodila, tím více jsem zvládala,“ uvedla, že poslední dva měsíce nachodila 15 až 20 kilometrů denně.

ZVLÁDNE TO PRO SEBE I OSTATNÍ

Velké dobrodružství to podle jejích slov nebude. „Kvůli rodině a starostlivému muži mám každý den naplánovaný úsek i ubytování, protože se o mě bojí. Po cestě chci hlavně přemýšlet, co budu dělat dál, jak naplnit svůj život,“ popsala, že jde hlavně o vzpomínání na rodinné příslušníky a přátele, kteří svůj boj se zákeřnou nemocí nezvládli. „Hlavně bych chtěla tímto skutkem všem dalším nemocným dodat elán a odvahu,“ dodala, že to pro ni bude očista těla i duše.

Dopředu si trasu rozplánovala na přibližně pětatřicetikilometrové úseky. „Myslím, že to zvládnu bez problému, zatnu zuby a dám to. Snad mě nezradí zdraví ani vybavení,“ řekla.

Vyrazila s pláštěnkou, batohem a mobilem. „S sebou jen nejnutnější věci na převlečení, iontový nápoj. Nic zbytečného navíc,“ směje se. Půjde za každého počasí, nevzdá to ani v dešti. „O tom ta pouť právě je,“ upozornila. Na hlavní mši, která se tu koná pro věřící nemusí. „Stačí mi zapálit pomyslnou svíčku u kostela jako důkaz, že jsem to zvládla,“ míní, že její putování je spíše symbolické.