Představit si naší podzimní krajinu bez ryb, křiku racků a vůně bahna, to je nemožné.

Jedno ale vím jistě – alespoň část by musela zabírat barva rybníka. Taková barva, která v sobě skrývá křik racků, odlesky šupin ryb i vůni bahna, to všechno totiž k naší krajině neodmyslitelně patří. A i když člověk není zrovna rybářský blázen jako jsem já, musí ho pohled na rybáře, klopýtající po břehu vypuštěného rybníka pod tíhou sítě, vzít za srdce.

Proč by jinak ty stovky lidí vstávaly a vyrážely vstříc sychravé podzimní nepohodě, aby potom podupávaly v trávě roubené jinovatkou, se zkřehlýma rukama hluboko v kapsách? Každý rok jsem při výlovu Podroužku jedním z nich. Co vlastně mě na tom láká, když rybu si většinou mohu chytit kdy se mi zachce? Je to asi všechno dohromady, co tvoří kouzlo výlovu rybníka. A hledat barvu pro takovou krásu je stejně těžké, jako se pro ní hledají slova. Něco se zkrátka musí vidět.

Kolikrát mě rodiče musejí z postele tahat, abych se vůbec probudil. Když se ale chystáme na výlov, je to jinak. To většinou já už stojím dávno oblečený u dveří, netrpělivý, a musím je popohánět. A i když na břehu rybníka zdaleka neparkujeme jako poslední, připadá mi, že stále nestíháme.

Je to pravda, protože první zátah mají už většinou rybáři za sebou. S lodičkami těsně namačkanými u sebe v srdci loviště už přihlížejí, jak mechanický keser loví v síti, a s neomylnou přesností potom třídí ryby – podle velikosti i podle druhů. Nejvíce náchylné jsou totiž dravé ryby, a ty se proto musejí vytřídit jako první. Říkám si, jak krásné by asi bylo, stát v té ledové vodě s rybáři jako jeden z nich, a na všechny ryby si sáhnout. To je ale jen romantická představa toho, který stojí na břehu. Tam dole v bahně to musí být setsakra tvrdý chleba.

Teď v neděli jsem hned od začátku sledoval, kdy budou rybáři tahat nějakého sumce. Sumec je pro mě totiž nejen svou velikostí, ale i udatností při boji a celkovou stavbou těla opravdový král. Věděl jsem, že v Podroužku plavou i albíni, tak jsem je chtěl alespoň zahlédnout. A měl jsem štěstí, toho jediného, který v rybníku zbyl, totiž rybáři vytáhli hned chvíli po mém příchodu. Byla to nádherná ryba, a mít ho na prutu, asi bych moc šancí se svým vybavením neměl.

Ještě chvíli jsem přihlížel práci rybářů, pak jsem ale pokračoval dál po hrázi ke stánkům. Svůj stánek tam mělo nejen Školní rybářství Protivín, u kterého stála v tu chvíli fronta až na silnici, ale také například kampaň Ryba domácí nebo celý prostorný stan, ve kterém hrála dechovka. Všude se linuly různé vůně, nejen z nezbytných klobás, ale také uzených ryb a dalších specialit.

Školní rybářství totiž letos poprvé přichystalo na program i ochutnávku rybích výrobků, což je jistě chválihodné. Vzhledem k tomu, že naše republika totiž v rámci Evropy patří k největším producentům sladkovodních ryb, je spíše smutné, že v konzumaci rybího masa za evropským průměrem hluboce zaostáváme. A když už nějakou rybu jíme, jsou to v horším případě rybí filé či prsty z mořských ryb, v tom lepším štědrovečerní kapr obalený ve strouhance. I přesto, že se všeobecně ví, jak je rybí maso zdravé, málokdo se při jeho úpravě odváží experimentovat. A zdá se, že osvěty v těchto zaběhlých kolejích ještě hodně dlouho nebude příliš.
Stánky jsem prošel až k tomu poslednímu, kde jsem kvůli článku na chvíli obral o drahocenný čas ředitele rybářství Václava Šrámka. Potom už jsem ale přemýšlel, jak se co nejrychleji dostat do vody.

Pro sportovní rybáře je totiž výlov jednou z velkých šancí, jak téměř bez námahy získat množství nástražních rybiček. A kdybych neměl na obličeji či ve vlasech alespoň trochu rybničního bahna, ruce zmrzlé od vody a v kyblíku těch pár rybiček, nebyl by to pro mě výlov, jak má být.

Bohužel už jsou pryč ty časy, kdy jsem coby kluk snil, že si z toho bahna odnesu nějaký pořádný úlovek. Teď už jen s trochou závisti přihlížím těm několika malým „lupičům“, kteří pravidelně rybářům z Podroužku nějakého toho kapra odcizí, což se samozřejmě neobejde bez nadávek rybářů, ale ani bez povzbuzování přihlížejících. Vím, že krást se nemá, a nikoho k tomu nechci nabádat, vím ale také, co se těm malým čapíkům honí v hlavě a že nad takovou nezbedností i sami rybáři občas přivřou oči. Vždyť každý dobrý rybář začínal v dětství jako pytlák.

Svůj výlov jsem tak i v neděli zakončil tím, že jsem se odešel převléknout do auta, vzal kýbl a podběrák, navlékl gumovky a odebral se do přitékající kalné vody plné malých rybiček lapajících po vzduchu. Prošel jsem si tak polovinu rybníka, míjel rybniční škeble v bahně, které už se nemohly dočkat, až voda z loviště znovu začne stoupat i do míst bez vody, pozoroval lovící racky a volavky, kterým je při výlovu dovoleno téměř vše a občas podběrákem nazdařbůh zalovil ve vodě a potom ze síťky vybíral plotičky a malé okouny v naději, že se mi právě na ně podaří přelstít nějakou tu štiku či candáta.

Když jsem odcházel, jednoho sumce jsem si pohladil v kádi – pro štěstí. Až do příštího výlovu teď budu na březích řek a rybníků čekat na takové ryby, které jsem viděl tady. Možná připlavou, možná ne. Ale i to je na rybaření krásné: pod vodu člověk nevidí, a tak stále může doufat.