Vraťte se s námi do prakticky nedávné historie a podívejte se, jak Deník na Jindřichohradecku události očima místních obyvatel zachytil i na to, jak po deseti letech na pád dvojčat vzpomínali.

V centru zájmu byla samozřejmě armáda, tedy jindřichohradecký vojenský útvar. Hned v úterý 11. září v 16.50 hodin byli uvedeni do pohotovosti příslušníci tehdejší 72. záchranné a výcvikové základny v Jindřichově Hradci. „Okamžitě jsme aktivovali skupinu velení a překontrolovali techniku. Vojáci z povolání byli v pohotovosti doma na telefonu. V případě potřeby může do hodiny vyjet ženijní a speciální technikou vybavený záchranný prapor o počtu 100 až 150 lidí,“ sdělil Jindřichohradeckému deníku tehdejší velitel základny Vojtěch Brejžek.

Právě jindřichohradečtí vojáci tehdy byli součástí záchranného systému a v případě takového konfliktu by se prakticky ocitli zhruba ve stejné pozici jako hasiči v Manhattanu. Prostě by šli zachraňovat lidi, stejně jako třeba při povodních.

V té době byla ještě povinná prezenční základní vojenská služba a vojáci „záklaďáci“ okamžitě měli i zákaz vycházek a občanští zaměstnanci museli být po odchodu z kasáren stále na příjmu. Začaly se i objevovat spekulace o tom, že vojáci základní služby, kteří v té době stříhali pomyslný metr, možná do civilu hned tak neodejdou. tato prognóza se naštěstí nevyplnila.

A jak při desátém výročí od útoku na dvojčata pro Deník vzpomínal na chvíle, kdy se o tragédii dozvěděl, Vojtěch Brejžek? "Pamatuji si úplně na 100 procent, co jsem dělal, když jsem o tom poprvé uslyšel. V prvním patře na štábu byla místnost pro kuřáky. Vyšel jsem z kanceláře, protože jsem někoho hledal a v kuřárně byla televize a běžely první záběry z Manhattanu. Koukal jsme, co se děje a nechtěl věřit tomu, že je to zpráva a ne nějaký sci–fi film na Nově,“ popisoval první okamžiky.

Nebyl schopný ani uvěřit tomu, že by se útok na USA a na Manthattan podařil. „Byl jsem tam dvakrát a bylo pro mě těžko pochopitelné, že by mohl být tak silný výbuch, aby to zničil,“ pokračuje někdejší velitel vojáků v oranžových baretech, což byl symbol záchranářů.

Nikdo v té době podle Brejžka nevěděl a netušil, jaký to bude mít dopad na ekonomiku, a to jak na světovou, tak i naší a zda se to nebude opakovat někde jinde, třeba i v Čechách.

Apokalypsa, jak lidé stav po teroristickém útoku popisovali, se dotkla také hasičů, jejichž američtí kolegové v troskách mrakodrapů při snaze zachránit životy zahynuli.

Tehdejší ředitel jindřichohradeckého hasičského záchranného sboru Oldřich Pánek zřícení mrakodrapů a následný tragický zásah hasičů komentoval hned poté slovy, že se tam stalo něco nepředvídaného. „Určitě velitel, který tam rozhodoval, by neposlal své hasiče na smrt. To by neudělal nikdo, kdyby čekal scénář, který se pak stal. Jen v důsledku požáru by se budova nezřítila. Ocelová konstrukce musí jisté zahřátí vydržet,“ řekl tehdy na adresu svých amerických kolegů Oldřich Pánek.

Například i do tehdejšího dačického strojírenského podniku TRW–DAS dolehly centrálně vydané pokyny celosvětového amerického koncernu. Jedním z opatření byl zákaz pro všechny zaměstnance létat letadlem. Jednalo se o přechodnou záležitost, ale byly zde obavy o tom, aby se nestal terčem útoku stroj se zástupci právě kvůli skutečnosti, že je koncern americký. Mimo jiné přišly i pokyny oprášit evakuační plány ve fabrice.