„Kvůli tomu, že se manželův bratr nevrátil z dvouleté stáže v západním Německu, kam odešel v roce 1968 při vpádu ruských vojsk, jsme přišli s manželem o práci. Každý se nás pak bál zaměstnat,“ vzpomíná výtvarnice a scénografka Růžena Stefanová.

Vzpomíná na 21. srpen, kdy s manželem dorazili do Volyně, kde byl její manžel vychovaný. Jezdili tam totiž každý rok. Tentokrát s nimi byl i jejich přítel ze západního Berlína. To už byla ruská armáda i v okolí Volyně. Kamarád měl pocit, že s nimi musí diskutovat a přesvědčovat je. Tak se všichni tři vydali po stopách pásů tanků. Utábořené Rusy našli na poli za Volyní. „Neměli jsme děti, tak jsme byli odvážní. Měli jsme potřebu něco udělat. Něco proti té hrozné bolesti, která nás všechny zasáhla. Sedli jsme si na stráni, kolem nás všichni ti vojáci a diskutovali jsme,“ pokračovala Růžena Stefanová.

Vyčítali jim, proč je nevítali jako jejich táty nebo dědečky v roce 1945. A oni se jim snažili vysvětlit, že jde o omyl, že je vůbec nepotřebovali. „Vojáci stále říkali, že ti západní Němci na nás pořád tlačí a že nás chtějí zabrat. Můj manžel ukázal na přítele se slovy: Tady je západní Němec, ať vás přesvědčí. Tak se s ním jejich kapitán začal bavit anglicky,“ vyprávěla dál Růžena Stefanová.

Před odchodem slíbili vojákům, že tam druhý den přijedou znovu, ale už tam nebyli. „V téhle situaci bylo těžké dostat přítele domů přes hranice, měl s sebou ještě flinty, protože byl stejně jako manžel myslivec. Ale nakonec se mu podařilo propašovat ven i snímky, které nafotili s manželem v Praze. Vyšly pak v německém Spieglu. Solidarita mezi lidmi byla tenkrát úžasná,“ uzavřela vzpomínky s dodatkem, že nemůže popřít strach z hrozivé situace.

ROZHOVOR:

Výstava Jak šel život, která pokračuje až do 30. srpna v třeboňském Výstavním sále Pod věží, představuje výtvarnici Růženu Stefanovou – Královou všem, kteří o ní dosud nic netušili. Vystudovala střední umělecko – průmyslovou školu a Divadelní fakultu pražské Akademie múzických umění, obor scénografie na katedře loutek.

Žijete již několik let v Třeboni, ale většinu života jste s rodinou prožili na Okoři. Proč jste si za svůj nový domov vybrali právě Třeboň?
Jezdili jsme sem k Lužnici pod stan s kamarády ještě za svobodna. Jednou jsme sem vyjeli na dovolenou a v prostředku týdne jsme si odskočili na národní výbor do Suchdola nad Lužnicí a vzali jsme se. Na místě, kde jsme tehdy v roce 1965 stanovali, jsme zasadili při čtyřicátém výročí svatby dub. Vždycky se nám tady líbilo.

Vystudovala jste umělecké obory, jak jste toto vzdělání ve svém životě uplatnila?
Po ukončení studií jsme dostali, jak bylo tenkrát zvykem, umístěnky. Slováci je dostali do Čech a my z Prahy na Slovensko, přičemž základní plat byl asi 600 korun. Protože jsme měli za sebou hodně představení, které jsme museli dělat pro různé oslavy pro děti v rámci ROH, tak jsme si řekli, že než jít na Slovensko, tak že se za tytéž peníze uživíme přes pražské kulturní středisko. V té době vznikaly kapely jako například Olympic, ale i divadelní společnosti . Tak jsme začali vystupovat jako soubor Minipantomima.

Jak se vám v totalitní době podařilo, že jste mohli hrát v zahraničí?
Byla to souhra náhod. V té době onemocněl Josef Skupa ze souboru Spejbla a Hurvínka a agentura hledala, kdo by je mohl zastoupit na měsíčním turné po Itálii. Dostali jsme šanci díky tomu, že jsme byli paravanové divadlo a hráli jsme pantomimu rukama. Také jsme už před tím hráli v západním Berlíně. Většinou jsme hrávali v divadlech velikosti Tylova nebo Národního divadla, kam chodily dámy v dlouhých róbách. Byli jsme na rozpacích, když nám z balkonů a lóží koukali za paravan, kde to vypadalo chaoticky. K našemu překvapení byli diváci nadšení. Bylo to zajímavé období, kdy jsme hodně cestovali vypůjčenými auty a řešili nečekané situace.

V té době jste už byla vdaná, jak na pracovní cestování reagoval váš manžel?
Jirka jezdil s námi, přestal dělat svou profesi ekonoma a dělal nám ředitele, protože uměl jazyky a měl organizační talent. Kromě toho nám vedl finanční záležitosti a šoféroval. Bylo to náročné, ale máme nezapomenutelné zážitky. Naposledy jsme byli v sedmdesátém roce v Libanonu, asi za to, že jsme nezůstali za hranicemi, když nás v osmašedesátém roce přemlouvali. Jenže v té době Jirkův bratr odešel na roční stáž do západního Německa, a když mu skončila, tak tam zůstal. Vyvolávali ho tenkrát v rádiu jako ostatní, aby se vrátil. On se nevrátil, a nám zavřeli divadlo. Každý se nás bál zaměstnat.

Znamenalo to pro vás konec kulturního života a tvorby?
Odstěhovali jsme se na Okoř do pradědečkovy stodoly, kde jsme třicet let budovali domov. Jirka jezdil nějakou dobu s traktorem, pak se mu podařilo najít práci v jeho ekonomickém oboru. Já dělala v rámci rodiny zahradní a bytovou architekturu, a když bylo potřeba, i zednického přidavače. Také jsem prostřednictvím svazu výtvarných umělců připravila návrhy hraček pro malosériovou výrobu. Mezitím se nám narodily děti, Markéta a Jirka, tak jsem se věnovala jim.

Kdy nastal další zvrat ve vašem životě?
To bylo až po revoluci, kdy byl Jirka zvolený starostou Okoře, podařilo se mu získat pro obec významnou středověkou zříceninu místního hradu. Obec schůzovala u nás v obýváku. Byla to doba plná nadšené práce. Jenže pak jsme kvůli domu měli problémy s nepřímými příbuznými a raději jsme si vybrali pro další etapu života Třeboň.

Přestěhování po tolika letech bylo asi těžké, jak jste si zvykali?
Vybrali jsme si krásný, ale zdevastovaný, středověký dům. Byla to pro nás výzva. Měli jsme potřebu ho zachránit pro další generace. Práce na něm nás všechny úplně pohltila. Pokračovala jsem v malování obrazů, zejména zdejší krajiny, která mi učarovala. Konečně proto jsem připravila letošní výstavu, že už se tu cítím jako doma.