Celkem 669 převážně židovských dětí zachránila akce tehdy třicetiletého britského bankovního úředníka Nicolase Wintona, který pro ohrožené děti sehnal náhradní rodiny v Anglii.
Další vlak naděje měl odjet počátkem září 1939 a mělo v něm být 251 dětí. Vlak však už neodjel, protože začala válka, a všechny děti během nacistického řádění zahynuly.
Po sedmdesáti letech odjel v úterý z Prahy do Londýna tzv. Winton Train, Wintonův vlak, který vzdává hold dneska stoletému muži.
„Ve vlaku jede 22 lidí, kteří přežili válku díky Nicolasi Wintonovi,“ říká mluvčí projektu Jana Šrimplová, která vlakem jede. Jedou v něm i potomci zachráněných dětí a studenti, kteří se o příběh lidskosti, jak jej nazval režisér Matej Mináč, zajímají.
Byla jsem Židovka
Mezi 22 pamětníky jsou i čtyři lidé z České republiky. A k nim patří Ruth Hálová z Holubova na Českokrumlovsku, pro kterou je pamětní jízda výjimečným životním zážitkem.
„Pocházím z Českého Krumlova, kde jsem se v roce 1926 narodila. Koncem 30. let mě vyhodili z gymnázia, protože jsem byla Židovka. Ještě dneska slyším, jak tenkrát Němci skandovali: Juden, heraus! Pak nás vyhodili i z Krumlova. Bylo to nacistické město, vždyť tam vítali führera.“
Maminka se pak v Praze dozvěděla o možnosti, jak může třináctiletá Ruth odjet do Anglie a zachránit si život. „Vzpomínám si, jak jsme stáli v Praze ve Voršilské ulici frontu na dotazník. Prvního července jsem odjela velkým transportem do Británie.“
Na to, co by ji čekalo, kdyby neodjela, tenkrát nemyslela. „Život byl tenkrát tak plný, že jsme všechno brali tak, jak to přišlo. Myslím si, že mě to nikterak netrápilo, a ani jsem nepřemýšlela, že jsem se dostala ven.“
V září 1945 se Ruth Hálová vrátila zpátky. „Bylo mi devatenáct let. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se znovu shledala s maminkou, která přežila válku v Terezíně. Setkání po šesti letech bylo nádherné.“
Později Ruth Hálová vystudovala biologii a do Českého Krumlova se vrátila až do šedesáti letech. To už o svém zachránci Wintonovi dobře věděla. Dokonce ho v Anglii i navštívila.
Svého zachránce stále obdivuje, stejně jako tisíce potomků těch, kteří díky jemu přežili. A moc se těší na setkání se stoletým hrdinou, který má v pátek má na londýnském nádraží na zvláštní soupravu čekat.
„Ve svém věku je stále fantastický. Jednou jsem mu řekla: Nicky, ty vypadáš pokaždé, když tě vidím, stále lépe a lépe. Odpověděl mi: To jsem ale musel vypadat strašně tenkrát na začátku, když jsi mě viděla poprvé.“
Žáci z Kunžaku jsou pro cenu míru
Z iniciativy žáků ZŠ Sira Nicolase Wintona v Kunžaku na Jindřichohradecku vznikla petice, v níž žáci a studenti žádají norský parlament, aby Nicholasi Wintonovi udělil za jeho zásluhy Nobelovu cenu míru.
která nese jeho jméno. autor: archiv Deníku
„Nemyslím si, že tím, co jsem udělal, bych si zasloužil Nobelovu cenu míru,“ říká Winton.
„Moc mě těší, že za to, co jsem před sedmdesáti lety udělal, jsem teď oceňován. Myslím si, že Nobelova cena míru se dává lidem, kteří patří do úplně jiné kategorie než já,“ dodává Winton.