NEKALÁ KONKURENCE

Kuchynářům se ale do vaření pletli i měšťané, kteří začali vařit pro příchozí pod branami města. Jednou se zrodila veliká mrzutost: kuchynáři si stěžovali u rychtáře, že Martin Tobiáš, mýtný v Rybniční bráně a s ním měšťané Daniel Strejček a Tomáš Mikl pečou pro cestující husy a kachny! Kuchynáři žádali, aby drůbež byla zkonfiskována, ale napadení se bránili, že drůbež pečou již léta, a nikomu to dosud nevadilo.

„K nějakému výdělečku jejich jsme mlčeli, ale oni v poslední době v bráně schválně způsobí nějaký nepořádek, aby lidé museli čekat a tudíž brát jídlo od nich. Pečou všechno, nic na daních z toho neplatí a pomalu vydělávají víc než my!“ křičeli kuchynáři. A protože křičeli hodně hlasitě, radnice jim dala za pravdu a nechala na všechny městské brány pověsit nápis, zakazující jakékoliv pokoutní vaření: „NEOPOVA-
ŽUJTE SE KROMĚ SVÝCH POVINNOSTÍ NĚJAKÝM VYVAŘOVÁNÍM POCESTNÝ LID OBTĚŽOVATI!“

Celé město se tím bavilo a rozezleným měšťanům, kteří zrovna nakoupili od husáka a kachnáře takovou pěknou drůbež, se kdekdo posmíval a nejeden drzý učedník, když šel kolem brány (a že jako naschvál tam každý měl cestu), nezapomněl zakejhat. Samozřejmě, že zachráněné husy a kachny v nedalekém kotci hromadně odpovídaly.

Zřejmě to byl nějaký smolný čas, protože panna Voršila, která bydlela v sousedství Rybniční brány, přiběhla na oba již tak pronásledované měšťany s velikým křikem, že se jí ztratil její milovaný kocour. Voršila byla již notně odkvetlá slečna a kocourek byl její jediný společník. Vzala si chudák do hlavy, že její kocour skončil patrně na pekáči právě u nich. Kolem plačící a lamentující Voršily se seběhlo množství lidí; mysleli nejprve, že se stalo velké neštěstí, pak někdo zamňoukal (určitě ten uličník od ševců, učedník Mates) a všichni se začali smát. Věc se brzy roznesla po celém městě a u brány se mňoukalo o stošest.

Jeden z vtipálků, krčmář Havel řečený Plynderle sledoval tahanice v městské bráně a celý týden se jim smál a s ním celá hospoda, které se říkalo U Plynderlíčka, Když mu jednou bába pučálnice, která obchodovala s hrachem, prodala pytel pěkného hrášku, dostal nápad pojmenovat jídla z luštěnin na posměch oběma kuchynářům.

Jídla „kočičí tanec“ a „kočičí svatba“ se brzo rozšířila po jindřichohradeckých hostincích a kdo chtěl kuchynáře pořádně dopálit, jídla před nimi vychvaloval až do nebes, i když nebyl zrovna ctitelem luštěnin.

KOČIČÍ TANEC

250 g čočky, 150 g krupek, sůl, majoránka, 80 g sádla nebo škvarků, 1 cibule.
Čočku namočíme a uvaříme v nesolené vodě. Zvlášť uvaříme ve větším množství slané vody přebrané a namočené kroupy. Uvařenou čočku scedíme, smícháme se scezenými kroupami, přidáme majoránku, sůl a promícháme s rozpuštěným sádlem a škvarky. Na talíři je dobré je polít osmaženou cibulkou.

KOČIČÍ SVATBA

300 g hrachu, 150 g krup, 100 g sádla, kmín, pepř, majoránka, 3 stroužky česneku, 60 g škvarků.
Uvaříme předem namočený a přebraný hrách. Zvlášť uvaříme propláchnuté a předem namočené kroupy, do kterých přidáme lžíci sádla a lžičku kmínu. Vše se promíchá, přidá sůl, pepř, majoránka, česnek a škvarky. Jako přílohu podáváme kyselé zelí nebo okurky.

ŠUSKA S VOŠKVARKAMA (Jarošov nad Nežárkou)
Hrách patřil kdysi v české kuchyni k tak oblíbeným pokrmům, že se stal častým terčem posměchu cizinců, kteří se zde stravovali. Ještě v 15. století se na hostinách jako poslední chod podával hrách.
Není proto divu, že i Jarošovští měli tento pokrm tolik v oblibě. Krčmář Plynderle se po křesťansku jmenoval Havel Holý, v pečeti měl pintu piva, na zámku značné peněžní pohledávky a hodnou ženu. Bětušku. Ta byla skutečnou vládkyní hospodské kuchyně a k luštěninám s kočičím názvem přidala ještě bramborový kočičák.

KOČIČÁK, KUCMOCHT (KUCMOCH), LEPENICE, LEPENEC

Oloupané uvařené brambory zcedíme a rozšťoucháme a přidáme uvařené zcezené zelí, kus sádla, sůl a masový vývar. Vzniklá kaše je báječná s opečeným buřtem (když není půst). Také se dají přidat dvě nebo tři lžíce horkého mléka a dobré jsou rozpuštěné škvarky.

ŠEVCI A FAZOLE

Ševci byli odjakživa potměšilé plemeno a mrzutosti v bráně byly pro ně velkým potěšením. Švec Jíra složil na oba kuchynáře posměšnou písničku, kterou hned naučil celý ševcovský cech. Písnička se rychle rozšířila po městě a kdokoliv šel kolem městské brány, neopomněl zamňoukat a písničku alespoň zapískat. To už se oba kuchynáři Strejček s Miklem dopálili a vyvěsili tabulku, že vaří jídlo z fazolí, které pojmenovali jednoduše „švec“ a nakreslili pěknou karikaturu kroutícího se ševce.

A zase bylo spousta smíchu před jejich kuchyní, jenom ševci se zle mračili, protože fazole a kroupy nebyly oblíbeným ševcovským jídlem. Není divu, sedět celý den na verpánku bez pohybu na čerstvém
vzduchu, to k luštěninám zrovna moc nejde.

ŠVEC

250 g fazolí, 150 g krupek nebo krup, sůl, 120 g slaniny.
Předem namočené fazole uvaříme ve vodě, ve které byly namočeny. Ve větším množství vody zvlášť dáme vařit proprané a máčené krupky. Pak scedíme, smícháme s fazolemi a promastíme rozpálenou, na kostky nakrájenou slaninou. Podle chuti dosolíme. Jako příloha je výborné kyselé zelí nebo okurky.

Sabina Langerová, Žahúři v Jindřichově Hradci