Když není co jíst, bukvice jsou znamenité

Když zemi postihla velká neúroda, jako v r. 1771, doporučila v únoru následujícího roku táborská kancelář k pozornosti sdělení Patrona von Switen, že „na Moravě někteří poddaní do žitné mouky mísí mouku z bukvic a z toho chléb pečou.“ Bukvic (dubenek) se dal jeden díl do třech dílů pšeničné nebo žitné mouky. Jak dále pravil Patron v. S.: „je to poživatelno a mohlo by se u nás zkusit.“

Turecký půlměsíc

Když roku 1883 slavili ve Vídni památku osvobození od Turků, místní pekaři si ani nevzpomněli, že jejich rohlíky jsou tvarovány tak, aby připomínaly srpek měsíce, „znak víry mohamedánské“. Za to si na tuto legendu vzpomněli Jindřichohradečáci a napsali o ní do Ohlasů od Nežárky, jak tyto zvlášť oblíbené rohlíky skutečně začali péci vídeňští pekaři v době obležení města roku 1683. Turkům na posměch je začal jako první tvarovat pekař Vendler a brzy na nich zbohatl. Od té doby, jak štiplavě napsal autor článku, jsou ale čím dál menší.

Jindřichohradecký pekař.
Žahúři v Jindřichově Hradci: Zaštipce, kapalice a valdyně

Mouční apoštolové v Jindřichově Hradci…

Jindřichohradečtí pekaři měli společný cech s pernikáři a mlynáři; jejich artikule obnovila roku 1611 hraběnka Lucie Otílie Slavatová a nařídila připojit k hradeckému cechu ještě „jejich bratry“ z Kardašovy Řečice a nedalekého Jarošova. Ani v Jindřichově Hradci nevládla vždy bratrská láska mezi oběma profesemi; mlynáři se na nějaký čas (1667-1677) osamostatnili, ale pak byl cech opět spojen.

Hradeckým pekařům se v r. 1608 říkalo „mouční apoštolové“, protože jich ve městě peklo rovných dvanáct. Řemeslo pekařské bylo tehdy posměšně nazývané „řemeslem nedůtklivým“, patrně pro časté vády a křiky, jak si žárlivě hlídali svůj cech před přivandrovalci. (Mezi „nedůtklivce“ se počítali také kožešníci a především ševci.) Nebylo to mezi cechy nic divného, že nechtěly pustit mezi sebe řemeslníky odjinud, ale některé cechy se nerozpakovaly žalovat až na zámku – a těmto nenasytům říkali Hradečtí „samožráči“. Však pekaři křičeli až hrůza, když některý z tovaryšů se opovážil usadit mezi těmito dvanácti apoštoly a řádili tak, že jim konšelé zakázali přístup do městské rady, protože „oni, houstičkové“ – jak jim posměšně říkal známý hradecký bouřlivák z doby bělohorského povstání Burian Celerin Bramhauzský – „k rozumné řeči nejsou, dokud je radní nepozavírají“.

Polévka.
Žahúři v Jindřichově Hradci: Babské ucho a babský hněv

… versus klevené plachetnice nad Vajgarem

Další nesváry měli mistři pekařští s „plachetnicemi“. Ty prodávaly chleby, které samy pekly a sedávaly s nimi ve svých stáncích „pod plachtou“ na Rybničním a Nežáreckém mostě. Pekaři s nimi odjakživa válčili a říkali jim klevetné plachetnice. Jejich nesváry se samozřejmě dostaly až na radnici a úředníci neměli pro pekařské stížnosti pochopení. Pekaři z obav před pokutami se raději v r. 1577 radním pánům zařekli, že se podrobí jejich nařízení stran konkurence, ale sliby chyby. Povstal další křik, když jim bylo vytýkáno, že napekli málo chlebů.

Že prý proto, že sám zámecký pán poručil pekařskému cechmistrovi a radnímu Janu Rogendorfarovi, aby plachetnice nechal prodávat. Ještě téhož roku (1577) si pekaři vymohli, aby plachetnice nesměly péci pšeničný chléb. Kdyby některá zákaz porušila, platila by pokutu českou kopu (60 českých grošů), kterou by páni radní dali zčásti do školy a zčásti do špitálu. Pak si zase pekaři vymohli, že plachetnice nesmějí, kromě trhů, prodávat chleby jinde než u sebe doma.

Možná, že si to některé zasloužily, protože občas nějaký ten vroubek v poctivosti se u nich také našel; to když kontroloři na týdenních trzích zjistili, že „nejvíce pekařky majíc na stole správné a v podstolí zmenšené pecny…“ a nechali o tom pro pány konšele roku 1581 udělat zápis.

Polévka.
Žahúři v Jindřichově Hradci: Svatby a hodování na zámku

Pekařská nepoctivost

Vůbec pekaři prosluli jako svárlivý cech a říkalo se o nich, že „žemle péci nechtějí a chleby vysoko posazují“ (tj. předražují). Již r. 1607 byli pekaři napomenuti, aby snížili ceny a pekli větší bochníky, protože toho roku byla dobrá úroda. Sama paní Kateřina, vdova po Adamovi z Hradce velmi domlouvala úředníkům, aby na pekaře dohlíželi, protože nářky od chudých lidí na nepoctivost pekařskou přibývaly. Pekaři zle odmlouvali a tvrdili, že se žita málo urodilo, ale nic jim to nepomohlo. Nějaký čas byl klid a pořádek, až do roku 1624, kdy jim zámecký pán Vilém Slavata nařídil, aby si pekaři koupili z panské sýpky žito, protože „z požehnání Božího se tento rok obilí pěkně podařilo“ a bylo jim stanoveno, kolik chlebů pro chudé musí upéci a kolik si smí za něj říci; kdo bude šidit, dostane pokutu. Pekaři se zle proti pánovi bouřili, ale když jim pohrozil odnětím živnosti, dali se do pečení, ale tak „nanicovatého“, že pokutu pekařský cech přece jen nakonec dostal.

Panímámy na trhu

V našem městě prodávaly pecnařky a koláčnice v chlebnicích na dolním náměstí a musely platit o „suchých dnech“ (to byly dny postní) do pekařského cechu po grošíku, což dělaly jistě nerady a s velkým reptáním. A přitom skoro každá měla domek na Příkopech (kde jsou dneska domky podél Husových sadů). Některé paničky prodávaly na trhu medánky, to byly velmi oblíbené medové koláčky, kterých se prodala spousta a které byly českou specialitou. Jedna koláčnice poslala zámecké paní jako dar koláče a „růžovou“ vodu a přiložila ke košíku lístek: „posílám Vaší milosti koláčů, ty čtyry malý panu synovi Adamovi. Pro Vaši milost růžový lektvar a růžovou pálenou vodu drobet na koštování daruji. Dej Pán Bůh, abyste toho ve zdraví a s potěšením požíti ráčili a mne z lásky nevypustili.“ (Bylo jistě dobré udržovat si přízeň nejvyšší hradecké šlechty).

Sabina Langerová, Žahúři v Jindřichově Hradci