Trůnu se ujímá poslední muž z rodu Přemyslovců Václav III. Pod správou skoro sedmnáctiletého mladíka jsou tři země. Jako dvanáctiletý získal roku 1301 korunu uherskou, Čechy a Polsko k nim přidává roku 1305.

Kronika neříká vždy pravdu

Ačkoliv nám nastupujícího krále pan opat v kronice popisuje jen samými superlativy, pravda byla tak trochu jinde. Podle něho to byl mládenec ušlechtilý, spanilý, zmužilý, nadaný, výřečný. Zkrátka výkvět všech ctností a dokonalost sama. Jeho spanilost posuzovat nemohu, ale jeho povaha byla trochu jiná, než uvádí Petr Žitavský.
Pokud by se nejednalo o jednoho z našich králů, dalo by se o něm říci, že to byl rozmazlený floutek, který si nevěděl rady sám se sebou, natož s tak rozsáhlým územím, které měl spravovat.
Ale jindy tolik přísný kronikář Petr má pro jeho mladické výstřelky velké pochopení. Rozhodně není jeho vinou, že se po nocích opíjí, navštěvuje prostitutky a svým ovíněným kumpánům rozdává v opilosti hrady, vsi i města. Takto rozdal bezpočet královských statků a naše země tím chudla.

Jak by vše dopadlo, nebýt Konráda?

Ale jak již bylo řečeno, podle kronikáře nebyla vina na jeho straně. Hlavními viníky byli synové českých velmožů. Podle něho byli nastrčeni, aby krále provokovali k nevázanému životu. A že se jim tedy dařilo dokonale! Možná bychom tedy k výčtu všech nedobrých vlastností Václava III. mohli přidat i snadnou ovlivnitelnost.
Po roce takového panování už nevydržel opat Konrád a jal se králi domlouvat. Jako člověk žijící tolik let v samé blízkosti panovníka byl jistě znalý politické i hospodářské situace v zemi. Proto mu bylo jasné, že tímto způsobem brzy dojde k hospodářskému úpadku. Co všechno svému králi pověděl, se už asi nedozvíme, jisté ale je, že jeho slova zapůsobila a Václavovo jednání se skutečně zlepšilo.
Na jedné straně velká tolerance a na straně druhé ta největší přísnost. To první platilo pro Václava, to druhé pro jeho budoucí manželku. Podle Petra by si Václav Violu, dceru těšínského vévody Měška, určitě nikdy nevzal, kdyby ho k tomu podvodně nepřemluvili.
Petr byl přesvědčen, že mu byla nepřátelskou šlechtou záměrně vybrána chudá nevěsta. Bohatá by totiž mohla zapříčinit větší mocenský rozmach mladého krále. Asi na tom něco bylo. Do té doby byl totiž zasnouben (od roku 1298) s Alžbětou Arpádovnou. Proto ta uherská koruna. Ale on se obou bez sebemenšího zaváhání vzdal. Koruny ve prospěch Oty Bavorského a Alžběty ve prospěch kláštera. Jen pro úplnost – o zhrzené Arpádovně se pan opat, zřejmě v zájmu zachování dobré královy pověsti, raději nezmiňuje.
Sňatkem, který byl evidentně pod jeho úroveň, se z Violy stává královna Eliška. Konal se 5. října 1305. Ženichovi je šestnáct, nevěstě o jeden rok méně. Půl roku po svém sňatku provdal Václav i svou sestru Annu. Jistě nemohl mít ani tušení, že se jeho švagr Jindřich Korutanský stane už za necelý rok českým králem.

Místo očekávaného vítězství přišla smrt

Ačkoliv v této době byl Václavův život spořádaný tak, jako nikdy předtím, následky předchozích nezodpovědných činů se hlásily stále. Nejsilněji v podobě připravovaného povstání Ladislava Lokietka, který chtěl Václava v Polsku svrhnout a získat tak polskou korunu. Václav sešikoval vojsko, které bylo sice početné, ale neukázněné. Doma za svého nástupce určil švagra Jindřicha a vydal se na cestu, směrem na Moravu.
Myslel si jistě, že si jde pro vítězství a zatím šel vstříc vlastní smrti. V Olomouci, kde se se svým vojskem usadil, našel ubytování v domě děkana hlavního chrámu. A tam ho, 4. srpna roku 1306, někdo navštívil s dýkou v ruce. Do dnešní doby je tato královražda obestřena tajemstvím. Z paláce sice vyběhl jistý rytíř Konrád z Botenštejna, u kterého byl spatřen krvavý nůž. Než však stačil promluvit, zdivočený dav ho zabil. Škoda. Kdyby nechali své hlavy trochu vychladnout a nejprve si rytíře vyslechli, mohli jsme i my být dnes moudřejší. Ale třeba to byla součást nějakého, nám skrytého, ďábelského plánu.

Smrtí krále utrpěl i Zbraslavský klášter

Petr Žitavský si na tomto místě trpce stěžuje, že smrtí královou byl i těžce poškozen samotný Zbraslavský klášter. Z ne zcela jasných důvodů (prý pro zálibu v cenných věcech) si totiž na vojenské tažení proti Lokietkovi král vyžádal některé klášterní poklady, které byly právě po jeho vraždě v Olomouci rozkradeny.
Petr Žitavský zoufale líčí, s jakými obtížemi získávali klášterní skvosty zpět. Většinou je museli vykoupit. Jako to bylo i v případě vzácného zlatého kříže, který klášteru věnoval Václav II. Byl sice nakonec získán zpět, ale pouze jeho část. Podstavec byl nadobro ztracen. O tom, kolik věcí bylo rozkradeno, svědčí určitě i fakt, že ještě po několika letech klášter postrádal více než dvacet cenností, které už klášterní zdi nikdy nespatřily.
Zvláštní je, že byl Václav III. pochován v Olomouci, přestože často tvrdil, že místem jeho posledního odpočinku se musí stát Zbraslav. Toto jeho přání mu vyplnila až jeho sestra Eliška, která sem o dvacet let později nechala jeho ostatky přenést.

Marcela Handlová